„Fantazie je důležitější než vědění“ – výrok Alberta Einsteina, kterého ztvárnil MIROSLAV TÁBORSKÝ. 

RELATIVITA –  hra Marka St. Germaina   o fiktivním setkání Alberta Einsteina a jeho utajované dcery Lieserl, o níž se svět dozvěděl až mnoho let po vědcově smrti. Autor spekuluje, že Lieserl žije a dospělá se otci ohlásí jako novinářka. Chce se dopátrat vysvětlení, proč ji otec opustil. Divák je s citem, intelektem i humorem vtažen do souboje „morálky“ a „geniality“.

Slovo režiséra

Příběh, který vypráví Relativita, je vlastně o docela obyčejných a základních lidských věcech. Protože se ale stal Albertu Einsteinovi, získává příchuť něčeho navíc. Vlastně se přímo nestal, ale mohl. A to je velké kouzlo té hry. Je to fikce založená na faktech. Fantazie autora pak posunula fakta do roviny „co by, kdyby“.

Ikonu, jakou se stal Einstein, jsme navíc zvyklí pozorovat především zvnějšku. Známe vzorec E=mc2 a známe jeho fotografii s vyplazeným jazykem a to, že hrál na housle. O to, co prožíval, co ho trápilo a z čeho měl radost, se ani příliš nezajímáme. U ikony to jakoby není důležité. Ale když tu možnost dostaneme, je to vzrušující výprava do neznáma. A přišlo mi i logické spojit zmínku o jeho vztahu ke hře na housle se scénickou hudbou. Stejně jako Einstein přesáhl

hranice svého oboru a málokdo mu rozuměl, tak i Nicolo Paganini byl nedostižný a mnohdy nepochopený. Když jsem slyšel Gabrielu Deméterovou hrát jeho capriccia, měl jsem snadnou volbu.

Hra se téměř celá odehrává v reálném čase beze skoků. Je to vlastně jeden dobře napsaný dialog. To je další oříšek a zároveň lákadlo. S takovou hrou jsem se ještě pracovně nesetkal, a to mě provokuje. Je to zajímavý a velký herecký úkol pro všechny zúčastněné. A režie? Mám rád divadlo, které se spoléhá především na herce, takže se všemi prostředky snažím podpořit, abychom na jevišti prožili velmi intenzivní a pravdivý příběh.

Vím, že pak ho s námi prožije i divák.

Divadlo v Řeznické Praha

63. ročník festivalu Bezručova Opava