Jitka Hrušková, Deník, 31. 5. 2022

Opava – Neber úplatky, nebo se toho zblázníš. Tak zní rada z jedné známé české komedie a platná je napříč staletími. Gogolova komedie je sice zasazena do doby carského Ruska v polovině 19. století, ale může se odehrávat prakticky kdekoliv a kdykoliv. Režisér Michal Zetel ji na scéně Slezského divadla představil jako úsměvnou grotesku, zasazenou do blíže neurčené doby 20. století. Stěžejními postavami jsou chamtivý hejtman Dmuchanovskij s ohebnou páteří v podání Daniela Volného a vychytralý úředníček Chlestakov, těžící ze záměny osob, ztvárněný Pavlem Zavadilem. Hejtman je Volným vylíčený jako panovačný šéf svých podřízených, který však při výskytu problému jedná zkratovitě.

Do svých lží a chamtivosti se bezhlavě zaplétá ve snaze udržet si postavení a usiluje o možnost získat vysoký post v Petrohradě. Jeho žena Anna je v podání Soni Křepelové dokonale povrchní maloměstská panička a její dcera Marie, představená Andreou Zatloukalovou, působí jako možná trochu chytřejší obraz své matky.

Pavel Zavadil vystihuje bezvýznamného petrohradského úředníčka, kterému poskytuje plnou dávku prohnanosti a improvizačních schopností. O peníze si tudíž „Bratrstvu kočičí pracky“ říkat nemusí, protože je od něj dostává takříkajíc v míře vrchovaté. Štědře mu je poskytuje soudce Ljapkin-Ťapkin (Martin Valouch), ředitel nemocnice Zemljanik, kterému dává Jakub Stránský též punc svéráznosti i další hříšníci.

Vhodnější však je říkat hříšnice, protože v opavské inscenaci jsou mužské postavy poštmistra a dvou statkářů změněny na ženské. Poštmistrová v podobě Kamily Srubkové je prosťáčka se zvykem otevírat cizí dopisy, roznášet jejich obsah po okolí a pro rychlejší cestu informací od ucha i uchu používá jízdní kolo. Místní občanky Dobčinskou a Bobčinskou se zálibou poslouchat drby, vydávat domněnky za fakta a posílat je dál, skvěle vystihují Sabina Muchová a Hana Vaňková. Ušlápnutou školní inspektorku Chlopovou si očividně užívá Ivana Lebedová.

Diváci s potěšením reagovali na různé aktuální narážky – například socha Ego za plotem, nepostavený aquapark u Sportovní haly, Čapí hnízdo a řada dalších. Brali je jako realistický obraz života. „Věřím, že to platí pro všechny dobré komedie. Smát se a vysmívat se je veliký rozdíl. Naše inscenace se nechce postavám hry vysmívat, chceme se smát s nimi, protože smích je vlastě schopnost vrozená pouze lidem. A podstatou lidskosti je schopnost empatie a soucitu, a kdo není schopen se vysmát sám sobě, mnoho empatie nepobral,“ říká režisér ke své inscenaci. Pihou na kráse může být poměrně zdlouhavá první část představení.