Ladislav Vrchovský, Divadlo – Recenze – ostrava.cz, 23. 5. 2022
Činoherní soubor Slezského divadla Opava uvedl v neděli premiéru Gogolova Revizora v režii Michala Zetela. Hraje se v překladu Zdeňka Mahlera, dramaturgyní inscenace je Alžběta Matoušková. Hudba je dílem Josefa Fojty, pod kostýmy a scénou je podepsána Magdaléna Teleky.
Ruský klasik Nikolaj Vasiljevič Gogol v jedné z nejslavnějších her světové klasické divadelní literatury o korupci a různých jiných neřestech nastavuje zrcadlo všem, jejichž charakter je pokřiven podlézavostí a úplatkářstvím. Tak zní školní definice proslavené satirické komedie.
Režisér Michal Zetel ve svém bývalém působišti, ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde byl mezi lety 2015 až 2020 ředitelem, vytvořil řadu pozoruhodných inscenací. Většinou nesly znaky soudobého moderního scénického jazyka, ať už šlo o jakýkoliv žánr. Tentokrát sáhl po grotesce, jejímž hlavním cílem a smyslem má vždy být v první řadě humor, většinou situační.
Když se groteskno použije v divadle při inscenování jakékoliv hry, mnohdy se záměrně upozadí původní děj. U historických her je někdy dobová výprava nahrazena současnou nebo i fantaskní. U dramatických předloh, které mají kořeny v určitém národním charakteru (např. právě Revizor a Gogolovo vidění ruské společnosti v době jeho života) se znaky takového charakteru záměrně zveličují a přehánějí. V grotesce lze zajít tak daleko, že se nehledí na původní děj, zápletku, i smysl hry. A všechno je v pořádku, když se objeví smysl nový. Důležité je jen jedno: aby se publikum pokud možno co nejvíce bavilo.
Opavské premiérové představení vypadalo tak, jako by režisér na první čtené zkoušce řekl hercům: „Školní definici Revizora pravděpodobně všichni znáte. Možná jste ji už i viděli v nejrůznějším provedení. My ji společně uděláme po svém. A hlavním našim společným výrazovým prostředkem při tom bude hravost každého z vás. Budete si ve svých postavách hrát na všechno, co tato definice obsahuje. Budete hledat groteskno v každé postavě.“ A všichni představitelé jednotlivých postav si skutečně hrají. Chyba je v tom, že každý tak nějak po svém.
Do titulní role obsadil režisér Pavla Zavadila, mladého nedávného studenta hereckého oboru Janáčkovy konzervatoře Ostrava. Jeho sluhu hraje Jakub Georgiev, také nedávný absolvent stejného oboru na stejné škole. Když Zavadil poprvé vstoupí na jeviště jako Chlestakov, bezvýznamný úředník z Petrohradu cestující po Rusku se svým sluhou, divák vidí mladého hejska okázalého vystupování vyvyšujícího se nad všechny ostatní lidi, které v životě potkává. Zavadilův Chlestakov je typem mladíka, který nenechává žádnou šanci utéct mezi prsty, ať už jde o zisk peněz, nebo dívčího či ženského těla, výnosného sňatku, kariéry. Herec ve svém pohrávání si s hlavními znaky Chlestakovova charakteru jde správnou cestou. Jen všechno zejména zpočátku poněkud příliš přehání.
Roli Dmuchanovského, místního hejtmana v provinčním městečku, svěřil režisér Danielu Volnému. Zkušený herec přesně definuje hlavní charakterové znaky postavy. Volného Dmuchanovskij je bezvýznamný venkovský pohlavár, který lpí na svém postavení, zveličuje svoji důležitost a touží po kariéře v hlavním městě.
Dmuchanovského manželku a matku jejich dcery Marie Antonovny hraje Soňa Křepelová, mladá nedávná absolventka pražské Vyšší odborné školy divadelní. Křepelová si vytýčila groteskně vyobrazit tupost a fintivost bez jakékoliv morálky. Také dobře.
Marie Antonovna má být naivní, prostoduchá, po vdavkách toužící dívka. V podání Andrey Zatloukalové je hlavně mladá a prostoduchá, i naprosto nezkušená, pokud jde o muže.
Do některých mužských postav jsou v opavském Revizorovi obsazeny ženy. Možná z toho důvodu, že v činoherním souboru je málo mužů, možná záměrně – z viděného výsledku těžko soudit. Místo školního inspektora se po scéně pohybuje školní inspektorka v podání Ivany Lebedové. Herečka si jako hlavní znak své postavy určila ustrašenost a našla i její správné a srozumitelné znaky. Dvojici místních občanů Bobčinského a Dobčinského, jakési hlásné trouby a slídiče po jakýchkoliv novinkách, také hrají ženy: Bobčinskou Hana Vaňková, Dobčinskou Sabina Muchová. Obě se vzájemně překřikují a předhánějí v tom, co obě chtějí říci najednou, a to jsou jejich hlavní znaky tak, jak je Gogol napsal.
Poštmistrovou Špekinovou hraje Kamila Srubková. Projíždí se po jevišti na kole a zdá se, že se vším docela dobře baví, včetně toho, jak si občas přečte vše, co je uvnitř dopisů, které se jí dostanou do ruky. Stejně bychom mohli hovořit i o okresním soudci Ljapkinovi Ťapkinovi v podání Martina Valoucha, řediteli místní nemocnice v podání Jakuba Stránského a náčelníkovi policie, kterého hraje René Šmotek. Zdařile si se svými postavami hrají jako všichni ostatní účinkující. Jednotlivé charakteristické znaky svých postav správně groteskně přehánějí. Až potud je všechno v pořádku.
Smyslem divadelního představení však je a vždy má být v první řadě dosažení zaujetí a pobavení diváka. Opavský Revizor je bohužel v první části před přestávkou doslova ukřičený. Tempo je až příliš zběsilé. Všechno je moc přehnané. Dynamika řeči není režijně vedena ve smyslu práce s rytmem, takže monotónnost křičeného mluvního projevu nakonec diváka uspává, místo aby jej bavila a vedla k nepřetržitému smíchu a úsměvu.
Hercům je povolena uzda natolik, že si na první pohled dělají, co chtějí, a to i v některých aktualizacích (zbytečné zmínky o Andreji Babišovi, o akvaparku atd.). Ano, Revizora lze hrát jako grotesku, ale přece jen by děj neměl být úplně upozaděn. To pravděpodobně došlo i samotnému režisérovi. Takže po přestávce bylo na jevišti všechno tak trochu jinak než před ní. Herecký projev se zklidnil, charakterové herectví u mnohých postoupilo do popředí před snahu o grotesknost a konečně se dostavilo divadlo jako takové.
Mezi všemi účinkujícími se této potřebné úspornosti ve výběru užitých interpretačních prostředků už od začátku inscenace drží Jakub Georgiev coby Sluha Osip a také Ivana Lebedová v roli školní inspektorky. Jejich pojetí postavy může být pro ostatní příkladem v tom, že méně je někdy více.
Premiérové publikum navzdory všem shora zmíněným nedostatkům hece odměnilo dlouhým potleskem. Hlavně díky vydařenější druhé části představení a zejména pak díky závěrečnému monologu hejtmana v podání Daniela Volného. Jeho interpretace nejslavnější věty z celé hry – komu se smějete, sami sobě se smějete – byť řečená s patřičnou výčitkou, ale nijak přehnaně hlasitě, dopadla do hlediště přesně tak, jak tomu u Revizora má být.
Opavskému a Zetelovu Revizoru leze přát to, aby v reprízách zrál, aby herci co nejdříve našli tu správnou míru grotesknosti, ukázněnosti i úspornosti ve svém projevu, čímž zábavnost, humornost, komediálnost a satirická účinnost vyroste do správných rozměrů.
Ladislav Vrchovský
