Ladislav Vrchovský,  Divadlo –  Rozhovor – ostravan.cz, 6 .5. 2021 

Jiří Seydler (1969) je český divadelní režisér a hudebník. Vystudoval pražskou DAMU a mimo jiné založil s přáteli kapelu Starý hadry, posléze přejmenovanou na Chinaski. Jeho režijní záběr je docela široký, stačí se podívat na několik vybraných autorů: Friedrich Dürrenmatt, David Henry Hwang, Pavel Kohout, Katarzyna Gärtner, Ernest Bryll, William Shakespeare, Henrik Ibsen. Nejen jejich hry, ale i tituly z pera současných dramatiků všech žánrů režíroval v Městském divadle v Karlových Varech, ve Východočeském divadle v Pardubicích i ve své současné pozici uměleckého šéfa činohry také ve Slezském divadle v Opavě, které od 7. do 10. května na svém webu nabídne v online formě záznam nově oprášené inscenace Erbenovy Kytice.

Nedávno jsem si s jedním člověkem povídal o profesoru Höschlovi, který říká, že existují tři příčiny unavených očí coby signálu psychické nepohody a stresu: Jsou to problémy v rodině, v zaměstnání a těžká nemoc. Vy unavené oči nemáte. Řešil jste přesto nějaké problémy v divadle v posledních měsících spojených s covidem?

Pan Höschl má zcela jistě pravdu, ale já se projevy psychické nepohody vůbec nezabývám. Toho si u sebe ani nevšimnu. Když se naskytne jakákoliv překážka v jakémkoliv okamžiku života, soustředím se maximálně na její překonání a na nic jiného. A já mám překážky rád. Baví mě je překonávat. Je kvůli čemu excitovat všechny rezervy, které v sobě člověk má. Je důvod hledat nějaké zdroje v knihách nebo v mém vlastním psyché. To znamená bojovat.

Dovolím si přirovnání: Řídíte auto na dálnici a pokouší se o vás spánek, je to nuda, pořád rovně. Sjedete s dálnice na cestu plnou zrádných zatáček, a to je najednou vzrůšo! Tohle jste vy?

Určitě! Klid člověka uspává. Když je společnost uklidněná, chcete-li uspaná, což se koneckonců v časech minulých třiceti let stalo, pomineme-li konflikt v Jugoslávii, žijeme si jako ve vatičce v míru a prosperitě. Má to spoustu pozitivních věcí. Ale má to i ty negativní. Jsme schopni a ochotni nechat se podporovat. A nejsme ochotni plnit své povinnosti. Jsme přesvědčeni, že naše nároky musí společnost a stát zohlednit a naše potřeby naplňovat. Vůbec však nemáme pocit odpovědnosti vůči společnosti a státu. Ztrácíme sebe sama. Ztrácíme vlastní samostatnost a zodpovědnost.

Mluvíte o velmi složitém problému, který se týká zdrojů a důvodů lidského chování. Na to bychom potřebovali velmi rozsáhlý rozhovor, a já jsem tu dnes hlavně kvůli divadlu. Nicméně otevřel jste téma v tuto chvíli velice žhavé. Ano, žijeme v míru. Máme však nebývalý a v našich dějinách naprosto ojedinělý velký diplomatický konflikt s Ruskem. Ukrajina je ve válečném stavu s doněckými separatisty, které Rusko jednoznačně podporuje. A mladá generace na otázku, zdali by byl někdo ochoten položit život za vlast, odmítavě vrtí hlavou a říká: To radši emigruju na Nový Zéland. Co se s takovým myšlením dá dělat? Může pomoci divadlo?

Já si myslím, že možná trošinku může. Ale v prvé řadě s tím musí něco dělat společnost. V té dnešní globalizaci spíše pořád srovnáváme nesrovnatelné rozdíly kulturní a společenské. Říkám, že všechno nemůže mít stejnou hodnotu. Dokonce se v té naší postmoderně usazuje názor, podle kterého když náčelník somálského kmene zarazí do země hůlku a položí vedle ní kůstku, má to stejnou úroveň jako Da Vinciho Mona Lisa. Prostě to není pravda a nemusím mít žádné vzdělání, abych řekl, že to není pravda. Svět prostě nemůže být rovný. Rovní si můžeme možná být v počátku a pravidlech boje, ale ne v cíli.  Narovnat životy všech lidí, to se dostaneme do sci-fi Kurta Vonneguta. Ten v jedné ze svých geniálních a vizionářských sci-fi povídek popsal manželský pár sedící u televize. Ona, protože je baletkou, má na nohou těžká závaží, aby byla stejně nemotorná jako většina ostatních. A on, protože má dobrý zrak a je nadprůměrně inteligentní, má masku s černými brýlemi a elektrický signál mu každých 20 vteřin vymaže mozek. Aby se zařadil do průměru. Chtít spravedlivý svět je nesmysl. Jak jsem už řekl, rovnost na startovní pásce a rovné podmínky boje, ale ne rovnost v cíli. O výsledky se musíte poprat. A sám. Emigrace na Nový Zéland vám nepomůže. Za rodnou hroudu musíte být zodpovědný jenom vy sám.

Vymazat jinakost a různost mezi lidmi chtěly a budou chtít všechny totality. Naše společnost v tom žila od roku 1948 do roku 1989. Ovoce budeme sklízet ještě dlouho. Ale ti mladí, o kterých jsem mluvil, ti už třicet let žijí v demokratické svobodné zemi. Vyrostli v ní. Ale omlouvám se, jsem tady opravdu za účelem rozhovoru s šéfem činohry opavského Slezského divadla. Měl jste v posledních patnácti třinácti – čtrnácti měsících problém projet složitou a nebezpečnou zatáčkou, do které se dostalo vaše divadlo, potažmo zdejší činohra?

Samozřejmě jsme se srazili s covidem. Obrátil nám náš dramaturgický plán naruby. Teď jsem se dozvěděl, že naše příští sezona začne až 1. ledna 2022, protože na podzim budeme dohrávat sezonu současnou. Takže opět řeším změny v termínech zkoušení a premiér našich inscenací, změny v personální oblasti s tím spojené a podobně. Už jednou jsem to udělal, teď musím znova. To mě hodně týrá. Posouvají se dvě až tři premiéry. První termínové změny jsem dělal s předstihem mezi ostatními divadly, takže jsem se všemi týmy našel společnou řeč, neboť jsem byl první. Ale teď se obávám možných potíží. Je třeba reagovat velice rychle, ať už ve změnách dramaturgických, tak termínových. Všechny slušné inscenační týmy budou vystaveny tlaku, aby svou práci odvedly teď na podzim. A bude problém.

Takže i na podzim zůstanete s diváky jen v on-line kontaktu?

Ne. Budeme hrát. Pokud to bude umožněno. Budeme dělat věci připravované na sezónu 2020-2021. Na konci června bychom měli v Hradci nad Moravicí odehrát dvě opery, na konci srpna by tam měla být předpremiéra Cyrana z Begeracu. Ovšem z tou už počítáme až na tu příští sezónu. Nebude tedy na předplatném. Nabídneme ji doufám na zájezdech nebo na volnou kasu, mluvíme o charitativních představeních, školních představeních. První oficiální premiéra bude Edmond, který ji měl mít loni v květnu, pak letos v květnu a bude ji mít na devadesát devět procent v září. Snad. Doufám….

Můžete k Edmondovi představit něco bližšího?

Zajisté. Edmond je nová moderní hra od Alexise Michalika, která by u nás měla mít českou premiéru. Je to text o Edmondovi Rostandovi, autorovi Cyrana z Bergeracu. Takže to bude takový dramaturgický bonbónek – nejdříve komedie o tom, jak Edmond Rostand píše své geniální dílo, a potom uvedeme geniální dílo samo – Cyrana z Bergeracu. Edmond Rostand je v našem provedení Jakub Stránský a druhou hlavní roli herce Coquelina hraje Martin Valouch. A protože slavný Coquelin představoval historicky prvního Cyrana, stane se Martin i Cyranem v našem provedení.

Tak to je obrovská herecká příležitost pro pana Valoucha!

Edmonda už máme hotového a zhostil se ho skvěle. Nevidím důvod, proč by stejně tak nedal i Cyrana. Edmonda jsme natočili. Myslím, že s jistou na divadlo nadstandardní kvalitou. Ale nedostali jsme filmová práva, pouze divadelní, takže on-line představení nesmíme našim divákům poskytnout. Přiznám se, že mě to rozladilo. Zkoušeli jsme to několik měsíců, byli jsme v kontaktu i s autorem, ale nedali nám to, což mi přijde skandální. Jako bychom se vůbec mohli stát konkurenty stejnojmenného světového filmu, který byl natočen před třemi nebo čtyřmi lety. To je prostě absurdní. Navíc ten film vůbec není v české distribuci. My se přece nesnažíme natočit film, udělali jsme záznam divadelního představení. Ani kdybychom byli Národní divadlo, tak filmu Edmond neubereme jediného diváka. A v době celoevropské korona krize, kdy jsou divadla většinou zavřena, mi to přijde dvojnásob absurdní. Nazlobili mne!

Zmiňuje pražské Národní. Šéf činohry pražského Národního divadla Daniel Špinar nedávno řekl, že divadlo už po překonání pandemie nikdy nebude divadlem, jaké jsme znali předtím. Mluví o blokovém způsobu uvádění jednotlivých titulů, což znamená že po premiéře bude mít divák příležitost čtrnáct dnů nebo tři týdny (podle atraktivity titulu a odhadu diváckého zájmu) možnost přijít a vidět. Když to nestihne, má smůlu, už bude věc stažena z repertoáru. Pokládáte to za rozumné?

Zase tu odpověď musím rozdělit na dvě části. Špinar má pravdu v tom, že divadlo bude jiné. Budou jiná témata. Bude jiný způsob předprodeje. Lidi si odvykli a stále odvykají zaplatit si předplatné. Není divu, zažili zklamání ze zavřených divadel, do kterých měli zakoupeny vstupenky. Už nebudou ochotni zakoupit si místo v divadle na rok dopředu. My jsme o blokovém hraní také už několikrát uvažovali. Je výhodnější pro operu (především díky velkému počtu hostů) než pro činohru. Ale budu teď možná pro někoho strašně konzervativní, protože řeknu: na oblastním divadle uděláte tak dvacet, dvacet pět repríz. Pokud to není řachanda. Tam to může být víc, ale ten průměr  je kolem dvacet pěti repríz. V týdenních blocích to hrajete dva-tři týdny. Takže dáte jeden blok v měsíci, pak dva v následujících měsících. A za tři měsíce to stáhnete? To je přece strašné. Zejména pro herce. Každá inscenace zraje a potřebuje na to nějaký čas. Samozřejmě, když se pak hraje jednou za měsíc nebo dokonce jednou za dva měsíce, a i to se stává, tak pak nezraje, ale naopak se rozpadá. Ale když se hraje alespoň dvakrát měsíčně, pak za pár měsíců vidíte něco někdy s premiérou téměř nesrovnatelného, mnohem lepšího. Dokonce na tu inscenaci můžete jít podruhé. Divadlo musí rezonovat v čase.

Diváci si teď zvykli na nejrůznější techniky spojené s videozáznamy. Mnozí už odmítají klasickou činohru jako staré nezajímavé divadlo. Změní se i způsob inscenování?

V tuhle chvíli nám nic jiného než mluvit s divákem přes obrazovku nezbývá. Točíme inscenace, medailonky, točíme o zkouškách, prezentujeme se na internetu. Udělali jsme představení za výlohou ve Slezance. Hráli jsme pro lidi za sklem. Diváci před výlohou porušili všechna opatření o rozestupech. Pobavilo nás to. A bylo to naše jediné živé vystoupení v době covidové. Žádná technika ale živé divadlo nenahradí. A divadlo, aby zůstalo divadlem, musí být živé. Teď a tady. A nesmí být za sklem – ani za výlohou.

Mohl byste tedy říct, s jakým živým divadlem na konci léta předstoupíte před diváky?

Jak už jsme zmínili, měli bychom mít 29. srpna předpremiéru Cyrana z Bergeracu v Hradci nad Moravicí. Mimo předplatné. Pak bude následovat Edmond. Už na našem jevišti.  Potom budeme připravovat hru Jako břitva Lenky Lagronové, což je krásná hra o Boženě Němcové. Měl by to režijně dělat Peter Gábor. Michal Spišák by měl nastudovat komedii Můj nelepší kamarád. Já bych měl dělat od Fostera Za dveřmi kanceláří, inteligentní a moc pěknou komedii. A nakonec Michal Zetel by u nás měl připravit Revizora. Tahle Gogolova hra je a bude vždycky živá. V dnešní době bohužel musím stále a ke všemu používat to slovo „by“. Všechno už je jenom možná…