Jiří Seydler, Divadelní noviny, 12. 5. 2020

Divadlo, které nemůže zkoušet (jak byste chtěli zkoušet s dvoumetrovými odstupy a rouškami) a hrát, není divadlo v reálném čase. Plaveme, lapáme po dechu v bezčasí. To znamená, že sníme – plánujeme, co bude, až to bude. A ono to stejně pak bude úplně jinak.

Připravuji „slavnostní zahájení“, o kterém netuším, kdy bude a pro koho bude. Jenom určitě bude v rouškách! Ale bude mít optimistický název – Co mělo být a bude! Takže ukázky z toho, co naše tři soubory připravily k premiérám a co muselo zůstat zavřené v „divadelním fundusu“. Zrušili jsme dvě už zcela připravené premiéry, přesunuli tři tituly do příštího tisíciletí a prodloužili sezonu do 31. prosince, abychom stihli odehrát to, co si náš divák už zaplatil.

Nejsem ekonom, jsem režisér. Ale když slyším, že místo toho, aby nám město přililo obolus do kasy, protože jsme ji vyšší mocí (a vládní mocí) nemohli plnit, tak radí, že bychom měli z našeho rozpočtu ušetřit 13 %, je mi jasné, že na našem uměleckém horizontu se začíná smrákat! Rád bych, aby naše divadlo mohlo být molem, pevným bodem uprostřed toho zmítání, hledání a ztrácení. Toho zmatku. Ale je mi jasné, že nemáme šanci. Myslím si, že bychom neměli čekat (ani my, ani náš stát), co se přihodí, a potom teprve reagovat. Měli bychom mít x plánů připravených na x situací. A velice pohotově reagovat na předpřipravených základech. Ale mně se to mluví…

Divadlu krize prospívají! Divadlo přežije, ale co já? Kdybych měl spousty peněz, koupil bych si zlatou cihlu a zahrabal ji pod dubem za hřbitovní zdí. Třeba bych se alespoň dostal do pohádky!