Partneři
10. 10. 2019 Milan Bátor Divadlo Rozhovor
Katarína Jorda Kramolišová je více než 15 let jednou z nejstabilnějších pěveckých opor Slezského divadla v Opavě. Slovenská sopranistka zde ztvárnila mnoho rolí a za Belliniho Normu získala jako jediná členka operního souboru Slezséiho divadla v novém miléniu prestižní Cenu Thálie. Na totéž ocenění byla nominována i za skvělou donnu Annu v Mozartově Donu Giovannim. Vzpomínám si dodnes živě na obě kreace. Bylo mi tehdy těsně přes dvacet a jednalo se o jedno z mých prvních a rovnou tak intenzivních setkání s operou. Katarína přijala pozvání k rozhovoru bezprostředně před nedělní premiérou slavné operety Mamzelle Nitouche, v níž si zahraje jednu z epizodních postav.
Pocházíte z hudební rodiny? Jaké jsou vaše kořeny?
Narodila jsem se v Banské Bystrici na Slovensku. Kořeny mých předků jsou po mamce v Hriňové na Horehroní a po tátovi na Ponitrí v Oslanech. Nepocházím z umělecké rodiny. Mamka byla ekonomka a táta geodet – zeměměřič. Právě mamka mi předala lásku k lidové hudbě a tanci a táta k opeře a symfonické hudbě.
Sólovou dráhu jste zahájila v divadle v Banské Bystrici, městě, kde jste se také narodila. Jaké máte na dobu svého dětství a dospívání vzpomínky?
První vůni profesionálního jeviště jsem ucítila v Komorní opeře v Bratislavě v závěru studia na vysoké škole, a až další příležitostí bylo hostování v Banské Bystrici, v opeře Rigoletto Giuseppe Verdiho v postavě Gildy. Od první třídy jsem navštěvovala Lidovou školu umění v Banské Bystrici: klavír, zpěv, balet, ale také dětské muzikálové studio, kde jsem se cítila v té době asi nejšťastněji, a lidový umělecký soubor Červený kvet. Tanec a hudba mi vyplňovaly všechen volný čas. Bylo přirozené, že jsem pokračovala po ukončení základní školy na konzervatoři v Bratislavě. Rodiče mě podpořili, i když jisté pochybnosti neskrývali. Tátovo přání bylo, abych vystudovala architekturu. Milovala jsem matematiku, především geometrii, a také až do dnes vlastně maluji, tak asi měli pocit, že toto studium by mě mohlo víc zajímat a hudba by byla jen mým koníčkem. Nakonec jsem strávila na studiích v Bratislavě deset let a ukončila konzervatoř i Vysokou školu múzických umení, obor operní a koncertní zpěv. Na těchto deset let velmi ráda vzpomínám dodnes.
Hostovala jste v mnoha slovenských i českých divadlech. Na které inscenace ráda vzpomínáte?
Obecně je málo inscenací, na které nerada vzpomínám. Byla jsem a pořád jsem vděčná za každou novou příležitost. Nejvíce v srdci nosím silné operní příběhy. Bylo jich v mém uměleckém životě tolik, že je těžké kterýkoliv z nich upřednostnit. Ale přece jen Norma, Halka, Rusalka, Mařenka, Macbeth, Medea, Lucia di Lammermoor, Abigail z Nabucca, Leila z Lovců perel, Sestra Angelica, Mimi, Cio-Cio-San a řada dalších… Měla jsem štěstí, že ke mně přicházely a málokteré se v mém uměleckém životě zopakovaly. Proto jich také bylo tolik. Každá postava si vzala kousek ze mě, a já kousek z ní.
To jste řekla krásně. V roce 2002 jste získala stálé angažmá ve Slezském divadle, kde jste ztvárnila desítky titulních rolí. Bodem zlomu ve vaší kariéře byla Cena Thálie za Belliniho Normu. Jak se na tento umělecký triumf s odstupem času díváte?
Cena Thálie je největší uznání za uměleckou práci, jaké jsem mohla v této zemi obdržet. Jsem velmi hrdá na to, že jsem byla oceněna právě za postavu Normy ze stejnojmenné belcantové opery Vincenza Belliniho. Byl to triumf hlavně motivační, motor na mnoho let, ale zároveň obrovská tíha zodpovědnosti, která mně provázela na každém představení. Všech uměleckých ocenění si velmi vážím. Jsou potvrzením toho, že má práce, kterou miluji, má smysl a pořád mě i diváky baví.
Kromě ocenění odborné poroty Thálie patříte po dlouhá léta k nejoblíbenějším umělkyním nejen Slezského divadla. Dostala jste od diváků také obdivné dopisy?
Dostávám spíše emaily, telefonáty a esemesky, ale nejvíce mně těší osobní setkání. Krásným emailem od uznávaného kritika z Bratislavy jsem byla nejen překvapená, ale velmi poctěna. Objevil mne na přehlídce divadel Opera 2018 v Praze v roli Medey z opery Luigi Cherubiniho. Zájem odborné kritiky o mou osobu z mé rodné země… co víc si můžu přát?
Mohla byste říci, jaké jsou výhody a nevýhody stálého angažmá ve srovnání s hostováním po různých divadlech?
Toto je velmi zajímavá otázka. Divadelní angažmá je forma stálé spolupráce s celým divadelním souborem, kde se kolegové dobře znají a mohou se navzájem inspirovat. Také vedení souboru může pro stálé členy hledat vhodné, dramaturgicky zajímavé tituly, na kterých mohou dále růst a rozvíjet své schopnosti. Hostování je zajímavé tím, že poznáváte nové kolegy, nové scény a vyzkoušíte si, jak se dokážete prosadit v cizím divadle bez domácího zázemí. Obě tyto formy jsou pro umělce velmi důležité. Angažmá jim dodává pocit jistoty a hostování posiluje jejich sebevědomí a také rodinný rozpočet (úsměv).
Váš repertoár je velice obsáhlý: od stěžejních mozartovských rolí přes italské bel canto sahá až k soudobé hudbě a japonské opeře. Dá se takové spektrum hlasově z dlouhodobého hlediska zvládnout?
V regionálních divadlech je repertoár, který každý z nás musí zvládnout, opravdu různorodý. Mnohdy jsou to výzvy velké a riskantní. Záleží na přístupu každého z nás. Já jsem všechny výzvy vždy považovala za příležitosti, jak si ověřit své schopnosti a hlasové možnosti. S odstupem času jsem ráda, že jsem všechny tyto příležitosti využila – a ve zdraví přežila (smích).
Opera není vaší jedinou láskou. S přirozeným šarmem se pohybujete také v muzikálových a operetních kusech. Který žánr je vám momentálně bližší? Opera, opereta nebo muzikál?
Každý žánr má své osobité kouzlo. Opera je především o náročném zpívání a dramatickém příběhu. Opereta je velmi zvláštní žánr, který kumuluje zpěv, tanec a mluvené slovo. Příběhy jsou mnohdy naivní a komplikované zápletky a jejich humorné rozplétání nabízí divákovi spíše oddech, pobavení. Známé chytlavé melodie je určitě nerozpláčou tak, jako operní drama. Muzikál je relativně nová forma moderního hudebně – dramatického divadla, která se v posledních desetiletích těší oblibě převážně mladých diváků a střední generace. Specializuje se na ni několik divadelních scén, ale i pěvci, kteří již několik let mohou tento obor studovat na vysokých školách. Občas jim i my „kafráme” do umění, ale je to velmi náročné, zpívat a střídat všechny tyto žánry. Mnohdy bych raději řekla „ševče, drž se radši svého kopyta“ (smích).
Aktuálně vás mohou diváci vidět v nové inscenaci Mamzelle Nitouche Slezského divadla v Opavě. Slavná opereta byla poprvé uvedena už v roce 1883 a je považována za nejzdařilejší opus skladatele Florimonda Hervèho Jak byste charakterizovala Corrinu, kterou v alternaci s kolegyní Terezou Kaveckou ztvárníte?
Corrina je malá epizodní, ale milá postava, která se objeví pouze na začátku druhého jednání. Původně jí autor neobdařil žádným hudebním číslem, ale v inscenaci Slezského divadla bude Corrina mít malé hudební vystoupení a k tomuto účelu pro ni inscenátoři vybrali árii z opery buffy Chilpèric od téhož autora. Je to árie Frédégonde a shodou okolností docela koresponduje i s dějem, do něhož byla v této operetě zasazena. Corrina je typickým příkladem rozmazlené primadony, takové, jakou si lidé nejčastěji představují. Více prostoru k větší realizaci však nemá.
Myslíte si, že tato opereta je z těch, které by pobavily i mladé publikum?
Myslím, že operety v Slezském divadle jsou všeobecné diváky velmi dobře přijímány a žádány. Tuto operetu připravuje mladý inscenační tým a nabízí výkony mladých umělců v hlavních rolích. Doufejme, že tato skutečnost proto bude také lákadlem pro mladé publikum.
Tím jsem předestřel můj další dotaz. Jak vidíte životnost operetního žánru? Není pomalu, ale jistě nahrazen a vytlačen muzikálovým divadlem?
Pro mě je mezi operetou a muzikálem obrovský rozdíl. Jednak v technice zpívání, ale hlavně v příbězích. Každý z těchto žánrů má budoucnost. Mladší generaci je bezesporu muzikál bližší, dynamičtější a příběhově zajímavější. Je krásné, že se ostravská scéna Národního divadla moravskoslezského rozhodla takhle úzce specializovat a přitáhla svými kvalitními inscenacemi pozornost mladého publika, které se těší na každou novou produkci. Bylo by fajn, kdyby kupříkladu Slezské divadlo dokázalo právě klasickou operetou přilákat milovníky tohoto žánru do Opavy a nabízet kvalitní produkce pro ty, kdo je vyhledávají. Byla by věčná škoda, kdyby se nádherné operetní melodie a úsměvné naivní příběhy klasických operet vytratily z hudebně dramatického portfolia českých divadel.
Jak trávíte svůj čas, když nepracujete? Máte své úniky z náročné divadelní branže?
Během divadelní sezóny nemám na relax mnoho času. Velmi ráda cestuji, poznávám různé kultury, miluji moře, vodní sporty, potápění, také turistiku a kulinářské speciality. Občas v tomto náročnějším období divadelní sezóny maluji nebo štrikuji. Obecně mám velmi ráda čas, který mohu trávit doma s nejbližší rodinou a přáteli. Ale někdy je pro mne tím největším relaxem samota. Kde jsem jen já a mé myšlenky – takový můj osobní wellness, který je pro mne velmi vzácný a důležitý.
Pokud máte nějaký vzkaz pro čtenáře, prosím, můžete jej sdělit.
Za několik dní Slezské divadlo uvede novou operetu od francouzského skladatele, dirigenta, zpěváka, libretisty a scénického výtvarníka Luise Augusta Florimonda Rongera známého pod uměleckým jménem Florimond Hervè. Ráda bych milovníky operety a všechny stálé diváky opavského divadla pozvala do našeho krásného divadla při příležitosti prvního premiérového večera této divadelní sezóny. Nechť krásné melodie a humor operety Mamzelle Nitouche jsou tou nejlepší volbou pro váš nedělní večer.
Děkuji vám za rozhovor a přeji úspěšnou a povedenou premiéru!