Evelína Vaněk Síčová, Divadlo, Recenze, 20. 5. 2019
Absurdně načechraná fraška Raye Cooneyho v rukou režiséra Zdeňka Bartoše v neděli poprvé prošpikovala jeviště Slezského divadla v Opavě dobře načasovanými dialogy, nabídla ideální herecké party a díky akurátně zvolenému obsazení byl výsledkem kýžený divácký ohlas v podobě neutuchajícího smíchu. Závěrem roku se tak Opavané dočkali příjemné premiérové tečky, kterou doprovázel vlahý květnový večer. Moderní háv celého představení předeslalo, jakým směrem by se divadlo mohlo do budoucna ubírat.
Divadelní hru Tři bratři v nesnázích napsal Ray Cooney se svým synem Michaelem. Světová premiéra inscenace (pod originálním názvem Tom, Dick and Harry) se konala v roce 2003 v Anglii. O tři roky později se dočkal text českého překladu, za nímž stojí Jiří Fisher, a Tři muži v nesnázích své patálie mohli předvést také před českým publikem, a to v Divadle Na Fidlovačce. Nyní, o šestnáct let později, se šaráda probouzí opětovně, aby tentokrát bavila diváky slezské metropole.
Záměrně jsem zmínila Divadlo Na Fidlovačce, protože při této premiéře jsem si opavské divadlo dokázala představit v podobně sestaveném repertoáru. Ve dřívějších inscenacích se mi opavský činoherní soubor nezdál vždy ve své kůži, avšak tentokrát to byla trefa do černého. Ačkoli by se zdálo, že komedie je spíše lehčího ražení, tedy oddechovka, která neurazí, text Cooneyových svědčí o tom, že přesné načasování tento žánr povyšuje na umění. A přesně to v neděli večer událo.
Zdeněk Bartoš, toho času umělecký šéf Západočeského Divadla v Chebu a šéf činohry Karlovarského městského divadla, se ujal režie v Opavě poprvé. Jeho přístup rozproudil v hercích novou krev. Všechny postavy se naprosto přesvědčivě vtělily do svých představitelů a vstoupily na jeviště v jedno tělo, jednu duši. Především ústřední trojice svým postavám dodala na věrohodnosti tak, že se místy bavila svými milými přebrebty vzájemně a dobrá nálada jí vydržela i při zaslouženě dlouhém potlesku.
Tři bratři. První – spořádaný manžel usilující o dokonalý obraz rodinného zázemí před adopční pracovnicí. Druhý – bezstarostný mladík s neutuchající zásobou kšeftíků, které si o legálnost nechávají pouze zdát. Třetí – studnice geniálních nápadů v balíčku naivního optimisty. Do koktejlu vedle těchto tří ingrediencí namíchejme jednu ambiciózní manželku, upjatou sociální pracovnici, ale i vlezlou policistku, dva uprchlíky, jednoho mafiána a vyjde nám mejdan plný groteskních zápletek, které s realitou sice nemají pranic společného, ale v rychlosti scén se to tak nějak vlastně ztratí.
Situační komedie se odehrává v útrobách obývacího pokoje, jehož architektem je scénograf Karel Čapek. Ačkoli se design tak trochu vymkl kontrole a jednotlivé detaily jsou zdánlivě nesourodé, ve změti situací, které se na scéně odehrávají v rychlém sledu, je scéna upozaděná a slouží opravdu jen jako kulisa. Velmi vítám moderní hudební ukázky, které do novodobé inscenace sedí a jsou příjemným zpestřením jinak dialogy nabité inscenace.
Velký prostor dostal Michal Stalmach, kterého režisér obsadil do role Toma Kernwooda, tedy postavy, která na scéně zůstává po celou dobu a na které stojí v podstatě všechny gagy a komediální situace. Stalmach všechny situace ustál v naprostém klidu a o jeho postavu se ostatní kolegové mohli s jistotou opřít. Nicméně bez svých „bratrů“ by si Michal Stalmach jen stěží dostal na hranici emočního vypětí. Vykutálený tandem bratrů Dicka (Daniel Volný) a Harryho (Martin Valouch) vytváří nejabsurdnější situace, na kterých celý kolotoč děje stojí.
Daniel Volný svému Dickovi dodal jiskru, která má stoupající tendenci. Roli podnikavého bratříčka, který si s ničím neláme hlavu, přidává velmi sympatické chlapecké vzezření. Tato role Volnému náramně sedí a jeho projev je nakažlivě zábavný. K podařenému bratrovi už chybí jen onen fištrónem oplývající prostředník, který svým naivním přístupem dokáže přivodit infarktové stavy především Tomovi. Ten si také snad jako jediný uvědomuje fatálnost všeho, co se kolem něho děje, zatímco Harry (Martin Valouch) si stále myslí, že činí pouze dobro a nic než dobro. Výrazové prostředky Martina Valoucha se touto rolí dostávají do popředí a protíná se s uměním mimů.
Bezstarostné i utrápené mužské role kontrastují s vyhraněnými charaktery něžného pohlaví, ačkoli v případě této hry mají Cooneyové nejspíš na ženy trochu delikátní názor. Všechny ženy jsou spíše nesympatické, rýpavé, zvědavé, akurátní a moc milých gest nepobraly. Nicméně právě tyto nepříliš vřelé povahové rysy činí ze zápletky to správné koření a bez něj by Cooneyová polévka jen stěží probublala do správného varu. Ať už manželka, sociální pracovnice nebo policistka, všechny si opět jako mužské postavy našly ta ideální herecká zrcadla.
Tereza Bartošová na sebe vzala nelehký úkol paní domu, která se potýká nejen s tíží tikajících biologických hodin, ale také s břemenem v podobě rodinných příslušníků. Ve snaze poskládat rodinný život do úhledné formy se uchyluje k hysterii a nevítaným ženským manýrům, a to se Tereze Bartošové povedlo excelentně. Až ku škodě, protože by si trochu líbeznosti zasloužila.
Očekávaná sociální pracovnice, paní Potterová v podání Ivany Lebedové, se jako opravdová nekompromisní úřednice chovala a působila dojmem, že se svými lejstry nejspíš i randí. Ivana Lebedová příjemně sekundovala hlavním protagonistům ve vypjatých situacích, aby předvedla, že dobré načasování dělá frašku fraškou.
Trochu civilnější projev ve změti hereckých výkonů předvedla Hana Vaňková coby vtíravá policistka, které by ovšem slušel mnohem „angličtější“ kostým strážkyně spravedlnosti.
Mezi vedlejší avšak velmi výrazné postavy patří ještě Andrij (Kostas Zerdaloglu) a jeho vnučka Katarina (Sabina Muchová). Páreček uprchlíků z Ukrajiny s sebou přináší nejen energickou smršť východní povahy, ale také nejeden problém. Komické situace se kupí díky nedorozumění, ale také řečové indispozici. Kostas Zerdaloglu excelentně předvedl, že opilost nezáleží na množství alkoholu v krvi, ale dostatečné manipulaci vlastního těla, avšak malý handicap jeho postavě upřít nelze, jeho ukrajinština by potřebovala doučování. Třeba od Sabiny Muchové, jejíž ukrajinský přednes nemá chybu a přesvědčivá je až až.
Pokud se ještě před divadelními prázdninami chcete příjemně pobavit, neváhejte tuto inscenaci navštívit Vše je dokonale sladěné, herecky dotažené do posledního uzlíku a přitažené správně za vlasy. Tento styl opavské divadelní scéně velmi sluší a z jeviště číší velmi příjemná energie, která hraná naštěstí není.
