Vedoucí krejčoven Lenka Wiwegerová: I když tu jsem 8 let, pořád se učím.

Dokonale padnoucí šaty, kostýmy do pohádek, ale také šperky či doplňky – to vše vzniká v krejčovnách Slezského divadla. Když přicházím do místnosti, sedí Lenka Wiwegerová a její tým: Pavla Jelonková, Marie Pogatsová, Veronika Těžká a Lenka Zámečníková, za svými šicími stroji a pilně pracují na kostýmech. Vládne zde příjemná, atmosféra, všechny švadlenky se mile usmívají – nejspíš proto, že je práce upřímně baví a jsou si vědomy toho, že kdyby nebyly kostýmy, nebylo by divadlo.

Co přesně se děje zde v krejčovnách?

Nejdříve přijde návrhář a přinese buď šaty z fundusu, které je nutné přešít po potřeby dané hry, nebo předloží vlastní návrhy. Pokud jde o vlastní návrhy, tak holkám kostýmy nastříhám a v krejčovně se ušijí. Poté si šaty přijde vyzkoušet herečka či zpěvačka a když je vše v pořádku, tak jsou hotové na premiéru.

Takže šijete pouze šaty?

Jelikož jsme dámská krejčovna, tak šijeme především šaty, ale šijí se zde také kostýmy do pohádek, děláme šperky, zužujeme kozačky.

Jak jste se k této práci dostala?

Jsem vyučená krejčová a sem jsem přišla náhodou na brigádu. A jelikož se mi zde zalíbilo, tak jsem vyčkávala a jakmile se uvolnilo místo, nastoupila jsem. Práce tady a lidí, s nimiž spolupracuji, si nesmírně vážím a nikdy bych neměnila.

V čem je šití pro divadlo jiné a jaké byly Vaše začátky?

Začátky byly docela těžké. V minulém zaměstnání jsem šila na zakázku a to je poněkud odlišná práce, vše zde musí být naprosto precizní. V divadle to sice nemusí být dokonale precizní, ale často tady šijeme nejrůznější historické kostýmy a tudíž se neustále učíme novým věcem, což je na tom to nejlepší.

Takže Vás práce baví?

Ano. Dostaneme se do styku s různými lidmi, s návrháři z různých koutů republiky – například jsme spolupracovali s Romanem Šolcem, který dělá kostýmní návrhy pro televizi. Navíc tady pokaždé děláme něco jiného, stále se učíme dalším a dalším způsobům šití. I přesto, že jsem tady 8 let, tak každý měsíc dělám něco jiného a nenudím se.

Každá práce má však to své – co je tedy naopak nejnáročnější?

Nemůžu říct, že by mě na této práci cokoliv nebavilo. Ale nejnáročnější v procesu je asi domluva s návrhářem, abychom zjistili jak chce, aby šaty přesně vypadaly a shodli se na způsobu šití. Musíme se mu „trefit do noty“, jelikož každý návrhář požaduje něco jiného. Většinou jsou ale bezvadní a vyjdou nám vstříc, takže nevznikají žádné komplikace.

Jaká by tedy měla být divadelní švadlena?

Tato práce je o neustálé spolupráci s lidmi, jsme v interakci s herečkami, zpěvačkami, návrháři a každý z nich je jiný. Taky se musíme domlouvat mezi sebou, abychom věděly jak si práci rozdělit. V pánské krejčovně mají práci předem rozdělenou – jeden člověk šije saka, další kalhoty, ale u nás je to pokaždé jinak. Myslím si tedy, že důležité je být vstřícný, vlídný a přizpůsobivý.

Vzpomenete si na nějaký zvláštní kostým, který jste zde šily?

Vzpomínám si na doby, kdy se šilo z podšívky a na jevišti to nakonec vypadalo skvěle, jelikož v divadle je nejdůležitější barva, materiál je až druhořadý. Ale nejkrásnější šaty jsme šili s Romanem Šolcem do představení Lucia di Lammemoor. Šaty vážily neuvěřitelných 12 kg.

Napadá Vás něco, co byste ještě ráda sdělila?

Mám tuto práci opravdu ráda, a proto mě potom mrzí, že lidé chodí do divadla málo. Přitom je za přípravou divadelní inscenace tolik práce lidí z různých oborů.  A tak bych si přála, aby k nám diváci přicházeli víc a častěji.