Rekvizitář zajišťuje nákup, přípravu, úpravu a udržování rekvizit, jejich aranžování a umístění na scéně, technicky zajišťuje funkce rekvizit pro jednotlivé inscenace. Provádí běžnou údržbu a drobné opravy rekvizit, spolupracuje na zkouškách, provádí doplňování rekvizit podle požadavků a pokynů inscenátorů.“ (https://www.prace.cz/encyklopedie-profesi/r/rekvizitar/)

Rekvizitářem našeho divadla je Ladislav Břeský

foto L. Břeský

To, že si rekvizitárna Slezského divadla „žije vlastním životem“, je ihned po vstupu do prostoru naplněného až po okraj nejrůznějšími předměty, na první pohled zřejmé. Sám Ladislav Břeský přiznává, že dodnes občas nachází zapadlé věci, které se z ničeho nic vynoří neznámo odkud. Když kdysi toto místo přijal, vstoupil nejistě do neznámých vod s tím, že to na měsíc zkusí a uvidí. I přes krušné začátky se však s divadlem sžil natolik, že je zde letos již desátým rokem.

V čem přesně vaše práce spočívá?

Jedná se o výrobu, úpravu a shánění zadaných věcí, jako jsou masky, příbory, nářadí, brnění, meče, vázy. Ke každému představení dostanu seznam požadavků, podle kterého se musím řídit.  

Jak vypadá takové klasické zadání potřebných rekvizit?

Většinou dostanu tištěný seznam, ale stává se také, že výtvarník či režisér zavolají a telefonicky mi sdělí, co přesně potřebují a jak by to mělo vypadat. Nejlepší však je, když dotyčný přijde přímo ke mně do rekvizitárny, podívá se, co tady mám a řekne například: „Tohle bych si vzal, tohle mi předělej, tohle mi přetři.“

Je hledání vhodných rekvizit o hodinách strávených přehrabováním se v bazarech, nebo využíváte také online nákupy?

Pokud jsem v koncích a rekvizitu nemůžu najít ani v rekvizitárně, ani v opavských bazarech a obchodech, snažím se sehnat danou věc na internetových bazarech.

Jak jste se vůbec k práci rekvizitáře dostal?

Před deseti lety mě oslovil můj nynější šéf Ondřej Bartoš, jelikož tehdejší rekvizitář zrovna odcházel do důchodu. V té době jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu, a tak jsem tu nastupoval s tím, že to na měsíc zkusím a v průběhu se rozhodnu, jestli to půjde, nebo ne. Po pravdě řečeno jsem po měsíci myslel, že to nadobro vzdám, protože jsem šel úplně do neznáma. I přesto, že si spoustu věcí vyrábím sám na chalupě, tak jsem byl z první zadané rekvizity, nárameníků ke kostýmu, úplně vedle a dodnes je mám pověšené tady na nástěnce. Ale postupem času se do toho člověk dostane.

V této profesi je jistě důležitá komunikace. Bývá náročné, shodnout se na jednotném pojetí rekvizit?

Za ty roky už se shodneme. Ale když jsem nastoupil a neznali jsme se, tak to bylo: předělat, předělat, předělat. Komunikace jednoduše vázla, protože vždy se spolupracuje lépe s tím, koho znáte. Mně osobně se nejlépe pracuje s lidmi, se kterými si můžu rovnou tykat. Teď už za mnou herci sami chodí a říkají: „Tohle a tamto bych potřeboval jinak.“ nebo mi stačí říct: „Ty, Láďo, potřebuju kabelku pro Hanku.“ a já už vím. 

Stalo se Vám někdy, že jste sháněl či vyráběl nějakou neobvyklou rekvizitu?

Pár takových věcí bylo. Například právě ony nárameníky. To jsem si vůbec nevěděl rady a musel jsem se v archivu a v krejčovně ptát jak na to. S tím jsem se natrápil hodně. Teď to jsou například ruce, oči a nohy naší Dory k připravované inscenaci Kytice. Kuriozitou byla třeba i pohřební urna, kterou jsem vyráběl z obalu na plynovou masku.

Vypadá to, že výroba rekvizit je rozmanitá. Musel jste se například naučit používat materiály, se kterými jste nikdy předtím nepracoval?

Musel. Poznal jsem materiály, které jsem dříve nepoužíval a dokonce jsem nevěděl, že existují. Dobrou kombinací je například polystyren namočený v Revultexu, já tomu říkám tekutá guma, má totiž po zaschnutí vzhled lidské kůže. Osobně rád pracuji s molitanem. Dá se použít dokonce na jídlo, jako jsou klobásky a koláče. K tomu se váže i historka. Když jsem klobásky dodělal, kolem oken zrovna procházeli dva bezdomovci, a jakmile je uviděli, tak se hned ptali, jestli bych jim alespoň jednu nedal. No musel jsem je zklamat a říct jim, že z takových klobásek by se moc nenajedli.

Jaký typ člověka se tedy na tuto práci hodí?

Kutil, kliďas, samouk. Když jsem tady nastoupil, hodně věcí jsem neznal a musel jsem zjišťovat, co znamenají. Člověk si pak nosí práci i domů, kde uvažuje nad tím, jak by to mohlo vypadat. Bavíte se o tom s kamarády, se známými, protože jak se říká víc hlav, víc rozumu. A pak zkoušíte. Přinesete jednu věc a režisér vám řekne: „No, já bych to viděl trochu jinak.“ a tak hledáte varianty. Když je pak za pět minut dvanáct, tak narychlo popadnete první věc, co vám přijde pod ruku a on vám řekne: „To je ono!“

(bb, joa)