Partneři
Josef Meszáros, http://www.scena.cz/rubrika – Rozhovory, 19. 8. 2019
Setkání s Terezou Kaveckou, sólistkou opery Slezského divadla Opava, nebylo náhodné. Známe se již delší dobu. Mj. z talentové soutěže San Remo Junior, kde Tereza již druhým rokem zasedá v porotě. Povídali jsme si o pěveckém talentu, jak ho rozpoznat, a došlo i na osobní vyznání… Zamýšleli jsme se nad tím, jak důležitá je věrohodnost pěveckého i hereckého výkonu.Tereza Kavecká měla v dětství vzor ve svém tatínkovi – Jiřím Halamovi, který se coby tenor začal profesionálně zpěvu věnovat ve svých třiceti pěti letech, poté co vystudoval vysokou školu se zaměřením na chemii. I to byly osudové momenty v pěveckém zrání sólistky. V červnu vyvrcholila její práce s dětským Operním studiem, které vede, uvedením původního muzikálu Vašík a prasátka aneb Dvořák naruby.
Dětské Operní studio, není toho pro operní sólistku příliš? Můžeš přiblížit, jak se často scházíte, kolik s tebou zpívá dětí a podobně…
Máme pravidelné pěvecké tréninky jednou týdně ve středu od 16:00 do 18:00 hodin. Zpívají se mnou děti od pěti do sedmnácti let. Menší zpěváčky připravujeme trochu jinak než ty starší. S drobotinou mi pomáhá Veronika Varšová, odchovankyně studia. Studuje konzervatoř a dětem se věnuje s obrovským zápalem. Když se blíží do finále takový velký projekt, jako byl muzikál Vašík a prasátka aneb Dvořák naruby, nevyhneme se častějšímu zkoušení.
Původní muzikál… na začátku byla asi odvaha, pak bylo potřeba štěstí, pevné nervy a nakonec přišla obrovská radost a předpokládám i úleva…
Haaaa! (Povzdechnutí s rozzářenýma očima a širokým úsměvem – pozn. red.). Když se ohlédnu zpátky, tak někdy, když zkoušelo všech čtyřicet tři členů studia, bylo to skutečně rodeo. Přeci jen jsou to normální živoucí děti, a ještě k tomu obdařené zpěvem…
Opravdu se ti podařilo obsadit do rolí a roliček všechny?
V muzikálu účinkují skutečně všichni. Ještě tam máme na výpomoc dospěláka, protože byla potřeba obsadit role tatínka. Kromě toho tam několik dětí ztvárňuje víc rolí. Např. Samuel Klösel hraje roli Prasidenta i Moderátora. Zvládá velmi rychlý převlek.
Myslím si, že povídání o práci s dětmi při zkoušení, by bylo na samostatný rozhovor. Zajímalo by mě, jak jsi sehnala autora?
Autorem je Ondřej Fišer, který mj. zpíval v inscenaci Její pastorkyňa ve Slezském divadle Opava jako výpomoc ve sboru opery. Vystudoval gymnázium v Opavě, kde učil i můj manžel (Patrik Kavecký – pozn. red.). Už v době studií byl velmi nadaný v českém jazyce, zejména ve slohu. Nyní studuje na Univerzitě Karlově a k tomu na Ježkově konzervatoři skladbu. Ondřej napsal nejen děj, libreto, ale i hudbu. Začalo to tím, že jsem mu řekla: „Ondro, bylo by to skvělé, kdybys mohl pro naše Operní studio napsat nějaký muzikálek…“
Předpokládám, že to byl ten okamžik velké odvahy…
Přiznám se, že něco jiného je učit děti zpívat, podněcovat u nich lásku k hudbě, než se pustit do produkce „muzikálku“. Odvahu k tomu jsem sbírala hodně dlouho. Měla jsem v hlavě mlhavé obrysy o finální podobě, ale ze začátku jsem nevěřila, že to bude skutečně velký projekt. Protože jsme to dělali prakticky bez peněz, na koleni. Hodně mi pomáhalo nadšení dětí. Vašíka a prasátka milovaly od samého počátku. Postupně se začaly ozývat otázky: Kdo to bude režírovat? Jak uděláme promo? Kde seženeme kapelu? Jak se to všechno bude financovat? Trvalo to dva a půl roku, než jsem mohla říct: „Dáme termín premiéry. Půjdeme na krev a můžeme s tím před diváky.“
V opeře i muzikálech jsi ztvárnila mnohdy dramatické role, přesto záříš pozitivní energií a úsměv k tobě neodmyslitelně patří… Je ten úsměv klíč k tomu, že ti spousta lidí pomohla s realizací takového projektu? Třeba za hubičku, jak se říká…
(Zvonivý smích.) To opravdu nevím. To ti musí potvrdit druzí, zda na ně takto působím. Zásadní a jasně dané je to, že všechno se v Operním studiu dělá pro děti. To je velmi univerzální klíč, a díky všem, kteří mé prosby vyslyšeli, a vyšli nám vstříc. Někdy to nebylo jednoduché. Nějaké peníze byly potřeba, ne každý mohl pomáhat úplně zadarmo. Většinou to bylo za symbolické peníze, které nelze srovnávat s komerčními částkami.
Když už hovoříme o penězích, nějaký rozpočet jsi asi musela stanovit. Výdaje, ty se patrně rýsovaly samy, ale co příjmy?
Byla jsem si vědoma, že nějaké finance musíme sehnat. Nastavili jsme nějaké vstupné, a doufali jsme, že přijdou diváci. Všechno to byla velká sázka. Nemůžeš stoprocentně předpokládat, že vyprodáš divadlo, že se divák bude bavit. Nic z toho jsme nedokázali předvídat. Jistá míry úspěšnosti se postupně rýsovala díky neskutečnému nadšení všech zúčastněných, jak jsem zmiňovala.
Muzikál potřebuje buď kvalitní nahrávku nebo živou kapelu…
V našem případě určitě živou kapelu. Hodně mi pomáhal Patrik. Sám hraje na kytaru, ale pro nás organizoval všechno kolem hudby. Podařilo se nám navázat spolupráci s uměleckou školou. Velký dík patří Patriku Benkovi, famózní muzikant a pedagog, sám vede dechovku. Potřebovali jsme hráče na saxofon, trombón, klarinet i trubku. A bylo…
… všechno asi na domluvě. Co například zvukař?
V tomto ohledu mi pomohlo divadlo. Kromě toho nám pomohlo obchodní oddělení prodávat vstupenky a také s propagací. Cena za pronájem sálu byla stanovená symbolicky. Odborné profese (osvětlovači, uvaděčky ad.) hradilo divadlo.
Vím, že v inscenaci používáš projekce, pracuješ se scénografií…
Oslovila jsem na ZUŠ i výtvarný obor, pomohli nám s výtvarným řešením obrazů použitých při projekci.
Nakonec na tebe padla režie, a upřímně si to nedovedu představit, jak jsi zvládala vedle toho korepetice, jevištní řeč, kapelu ad… To už volalo po asistentovi?
Máš pravdu. Skutečně jsem ze všeho měla hlavu jak meloun. Oslovila jsem výborného Jakuba Plaskuru, který vede dramaturgický kroužek Univerzity slezské. Pomáhal mi např. s dikcí u dětí. Kuba osobně tuto zkušenost přivítal, protože se hlásil na JAMU, obor režie.
Pojďme ke vzniku samotného muzikálu. Nakolik byl autor Ondra Fišer vstřícný k tvým připomínkám? Scházeli jste se nad muzikálem osobně?
Ne, většinou naše debaty probíhaly na dálku, Praha – Opava. Hodně jsem připomínkovala hlasový rozsah. Přeci jen hodně partů zpívaly děti, případně náctiletá mládež, kdy hlasy nejsou ještě upevněné, usazené. Transponování, to byla má častá prosba. Po hudební stránce je muzikál vystavěný na žánru blues a jazz, z nástrojů hodně hraje klavír. Někdy bylo nutné jít dolů o kvartu. Vzpomínám třeba na trubky, v notách bylo C3. To je opravdu pro zkušeného a profesionálního hráče těžká věc, natož pro žáka ze ZUŠ. Hodně písní nemělo předehru. Ale bez úvodních tónů, podle kterých může zpěvák nasadit, to opravdu nejde. Postupně jsme všechny drobnosti doladili. Celý ten proces byla taková zvláštní jízda. Měla jsem docela volnou ruku, Ondra mi velmi ochotně naslouchal. Důležité je, jak na tomto muzikálu všechna děcka rostla – zpěváci i muzikanti.
A dirigent?
Josef Štefan, výborný kluk z Prahy. V kapele se sešel opravdu skvělý tým lidí. Původně jsme chtěli hrát bez dirigenta. Výborná kapela, ta by to určitě dala, ale co děti na jevišti? A tak jsme usoudili, že dirigent je nutný.
Nedá mi to, opravdu šlo všechno hladce?
Když se ohlédnu zpět, tak si říkám, že na špatné člověk rychle zapomene. Důležitá je radost dětí. A hlavně publikum. Po premiéře stálo celé divadlo, bylo to neuvěřitelné. Ředitel divadla pan Racek byl nadšený. Jeho přáním je, abychom muzikál hráli i v nové sezoně. Premiéra se uskutečnila 23. června 2019. Divadlo před koncem sezóny, to už je někdy jak sud sazí… Všichni jedeme na plné obrátky, takže někdy trochu něco drhlo, ale důležité je finále. Spíš mě trochu mrzí jistá nedůvěra. Nakonec ale veškeré předchozí shazování projektu šlo stranou. Po děkovačce všichni pookřáli. Povedlo se něco, co jsem sama nepředvídala.
Doufám, že mohu prozradit, letos máš životní jubileum. Dárek k narozeninám?
(Dlouhé přemýšlení.) Povedlo se, děti si to užily. Při děkování jim radost a štěstí zářilo z očí. Moc jsem za to šťastná. (Ohlasy na FB to jen a jen potvrzují.)
Ve scénáři muzikálu se setkají tři porotkyně umělecké soutěže… Sama jsi byla již dvakrát členkou poroty renomované soutěže San Remo junior. Při posledním ročníku jsme v auditoriu byli svědky objevení opravdového talentu. To je skutečně určitý dar… Můžeš ovládat techniku sebelépe, ale když v daný okamžik chybí charisma a energie…
… najednou zjevení. Vnímám to podobně. Buď to v umělci je, nebo není. Když v této branži funguješ léta, máš asi větší schopnost to rozpoznat. Divák a posluchač se určitě nedá jen tak oklamat. Moc jsem o tom přemýšlela. Mít čich na to, zda to půjde. Zda ten výkon je upřímný, zda to jde přes srdíčko. Je jedno, zda jde o herce, tanečníka nebo zpěváka… V soutěži takového typu jsou všichni dobří. Jeden výkon vedle druhého, žádný výrazný propadák. Přesto jen trocha jiného koření.
Uvěřit, to je základní princip vnímání divadla, umění…
Toto učím děti Operního studia.
Musíš věřit, a nemělo by tě to urážet.
Právě na tomto jsme v muzikálu hodně pracovali. Děti předváděly role. Zkoušeli jsme. Nejdříve musím dětem věřit já, jako režisérka, pak jim bude věřit i divák. Důležité je, aby se děti do role vžily. A když jsme u těch porotkyň, které měly být namyšlené, pyšné. Potřebovala jsem, aby o tom byly představitelky vnitřně přesvědčené. Vystupuje tam i postava učitelky. Vybrala jsem skvělou Veroniku Varšovou, která pracovala velmi poctivě. Chodila ke mně domů, byly to hodiny a hodiny příprav. Jako učitelka měla být hysterická, musela hodně křičet. Učila jsem ji hodně dýchat, protože po těžkém křiku musela začít zpívat. Vysvětlit dětem jádro pudla, není jednoduché.
Práce s dětmi je někdy náročná. Ale v tvém případě je to možná jednodušší tím, že máš střední pedagogickou školu. Práce s dětmi je ti daná do vínku. Hovořili jsme o talentu…
… u druhého se to poznává mnohem lépe.
Nedá mi to, ale k určitému poznání by měl dojít každý, kdo se věnuje kumštu. Každý na jevišti se někdy v životě musel vnitřně rozhodnout, zda na to jeviště vůbec vstoupí. Odmalička jsi byla obklopena operním světem. Tatínek Jiří Halama je operní sólista. Jak to bylo v tvém případě. Nastal u tebe nějaký zlom nebo to byl pozvolný proces?
To všechno, o čem hovoříš, musí v tobě nějak dozrát. Důležité je vše, co tě potká, než k tomu rozhodnutí dojdeš.
Můžeš nám to přiblížit?
Po maturitě na Střední pedagogické škole v Krnově jsem šla na vysokou školu, obor zpěv, byť jsem tam v podstatě jít nechtěla. Nešla jsem nějakou přímou cestou, že bych od dětství tvrdila, že budu zpěvačkou. Táta mě v podstatě od dráhy zpěvačky zrazoval. Věděl, jaká to je řehole. Sám je vystudovaný inženýr chemie. Jako sólista začal zpívat ve třiceti pěti letech. Věděl o úskalích, na nesnadnou cestu pěvecké kariéry byl dobře připravený. V tom právě spočívala moje výhoda. Jak jsem zmínila, zpěv nebyl mým cílem. Chtěla jsem jít studovat biologii a hudební výchovu do Olomouce, ale ten rok můj obor neotevřeli. Zpívání jsem měla ráda, na střední škole jsem byla ve sborové třídě. Postupně mi docházelo, že když jdu nějakou jinou cestou, tak se ke zpěvu nemusím vrátit. Nakonec jsem vystudovala zpěv a hned jsem do divadla nastoupila jako sólistka. V té době jsem nebyla pevně přesvědčená, zda je to dobře. Pochybovala jsem, zda vůbec chci být u divadla a zpívat jako sólistka. Postupně mě divadlo čím dál víc lákalo. Přitahovala mě vůně šatny. Milovala jsem to prostředí, milovala jsem všechno kolem. To vědomí, že to stoprocentně chci, ale přišlo docela nedávno.
Důležití jsou nejen pedagogové, ale i vzory… A samotný provoz není jen skvostný kostým a potlesk diváků ve stoje…
To všechno mě opravdu nerozhodilo. Na to jsem byla od táty dobře připravená. Zpěv mě učila profesorka z operety, měla v dobrém smyslu ostré lokty. Věděla jsem, že toto nikdy mít v krvi nebudu. Zastávala jsem názor, že pokud se zpěvačka dostane na nějakou úroveň, kdy je dobrá, kdy ji začnou druzí uznávat, tak to přeci nemusí vykřikovat. Nemusí zdůrazňovat, že je tady. Řečeno s velkou nadsázkou, musím přiznat, že jsem nebyla zase tak velký introvert, abych stála poslední v řadě. Vedle toho jsem ale nikdy výrazně nevystrkovala růžky. Poznala jsem hodně kolegyň ve sboru, které měly silný a nosný hlas, pěkně zabarvený. Zásadní okamžik, kdy se třeba vysypaly, bylo před masou diváků. Sbormistři v mém případě sázeli na to, že jsem byla pohodářka, ustála jsem ten tlak, odzpívala jsem čistě, co jsem měla. Divadlo potřebuje obojí – zpěvačky od srdce, ale i technicky zdatné profesionálky. I v okamžiku, kdy jdeš na krev, a máš obrovské srdce v roli, vyžaduje to dobré řemeslo.
Pojďme k Tvým posledním rolím – Jenůfa v Její pastorkyni, ta je sice už po derniéře, titulní Liška Bystrouška, a Neda v Komediantech…
Každá ta role je jiná. Jenůfa to odstartovala, a to asi nic víc nepřebije. Tam bylo srdíčko neskutečné. Na Její pastorkyni jsem pochopila Janáčkovu hudbu. Tu jsem do té doby moc nemusela. Pan profesor Miloš Navrátil nám ho pouštěl dost často. Nebyla jsem schopná Janáčka ani poslouchat, ani vstřebat. Prý ho jednou pochopím, říkal mi pan profesor. A stalo se právě díky Jenůfce. Ta role přišla ve správnou dobu. Potom, co mám druhé dítě, chlapečka, tak ta vazba je opravdu silná.
… jak jsi právě zmínila, je třeba nějak skloubit práci a soukromí.
Často přemýšlím, co je pro mě silnější – Operní studio nebo moje sólové zpívání. Když jsem teď intenzivně pracovala s dětmi, divadlo mi vůbec nechybělo. Velké dilema, zda předávat role z jeviště, nebo předávat zkušenosti dětem. Pravda, bez rolí a koncertního zpívání, bych ty zkušenosti nezískala. Práce s dětmi mi dodává energii. V případě muzikálu Vašík a prasátka… nejvíce děkuji manželovi. Dal mi zpětnou vazbu. Poprvé mě viděl v takovém silném náporu. Musím se učit vyklidnit. Máme prázdniny, takže konečně více času na naše děti. V tom všem dění v červnu jsem měla obavy, zda vůbec vnímají, že mají mámu a tátu. Patrik doma cvičil na kytaru. V mé hlavě šrotovaly režijní poznámky, prodej vstupenek, výroba dekorace…. A hurá. Nastaly prázdniny, takže to dětem vynahradíme. To je ten třetí můj balanc. Být na kousky roztříštěný, to je opravdu těžké.