24. 3. 2022, Jakub Plaskura, Hudba, Rozhovor, ostravan.cz

Sólistka operního souboru Slezského divadla v Opavě Tereza Kavecká se neztratí ani v muzikálovém žánru. Důkazem je její čerstvá nominace na Cenu Jantar za roli Fanny Briceové v muzikálu Funny Girl. A pravděpodobně by se neztratila ani v ryzí činohře díky nepřeberné škále vyjadřovacích prostředků. V následujícím rozhovoru jsme ale probrali také její srdeční záležitost: ve Slezském divadle totiž vedla dětské operní studio.

 Slezskému divadlu jsi coby sólistka věrná od roku 2003. Nelákalo tě někdy zkusit i trochu větší operní svět?

Před nástupem do angažmá ve Slezském divadle jsem hodně cestovala. Zažila jsem ten větší operní svět, spoustu krásných koncertů a inscenací, podívala se na nádherná místa a poznala mnoho světových pěvců a dirigentů. Ráda vzpomínám, jak jsem zpívala s Pražským komorním sborem. Víš, těch krásných vzpomínek bylo mnoho, ale zároveň jsem cítila, že bych se chtěla usadit. Ke Slezskému divadlu v Opavě jsem vždy měla velmi blízký vztah, protože v něm jako sólista začínal můj tatínek. Odmalička jsem ve Slezském divadle účinkovala v takových těch malých dětských roličkách, takže když se naskytla možnost jít na konkurz a později do angažmá, neváhala jsem. Bohužel při zaměstnání nebyl čas na další vedlejší činnost. Sice jsem se snažila nadále cestovat a poznávat, jak se dělá operní řemeslo i jinde, ale ve zkušebním procesu stále nových inscenací se to opravdu nedalo zvládat. Tak jsem se naplno oddala opavské scéně.

Tatínek operní sólista, ty jsi operní sólistka. Pokud vím, máš dvě děti, rýsuje se varianta, že by některé z nich šlo ve šlépějích dědečka a maminky?

Vypadá to tak u syna, který už dokonce vyhrál nejednu pěveckou soutěž, je velmi šikovný a bezprostřední, ale určitě to není tak, že by ve svých devíti letech mluvil o tom, že chce být zpěvákem a ničím jiným. Myslím si, že talent mu byl nadělen, takže když bude chtít, třeba ho doma podpoříme.  (smích)

U dětí zůstaneme. Před pandemií covidu jsi vedla pod hlavičkou Slezského divadla dětské operní studio. Vyprodukovali jste muzikál Vašík a prasátka aneb Dvořák naruby. Muzikál měl velmi dobré ohlasy. Chystáš třeba teď něco podobného?

Moc děkuji za oprášení vzpomínek, byla to velmi povedená inscenace, do které šly děti skutečně naplno. Koneckonců, dík patří i tobě, protože jsi do inscenace vložil veliký kus sebe, když jsi mi pomáhal s režií. Je to moje srdeční záležitost. Co je možná ještě důležitější, rády na to vzpomínají samotné děti, které ve Vašíkovi hrály. Nedávno mi psala jedna slečna, která byla při zkoušení Vašíka holčičkou, ale nyní už je to slečna, že by chtěla nahrávku celého muzikálu, jestli ji mám u sebe. Jsou to opravdu moc krásné vzpomínky. Co se týče současnosti, tak dětské operní studio v Opavě není. Důvodem byla především pandemie covidu, kdy nastala taková situace, že děti neměly do divadla přístup. Mezitím jsem dostala nabídku vést přípravku malých dětí v operním studiu v Ostravě, takže jednou týdně dojíždím tam.

Pracovat s dětmi není pro každého. Ty zároveň také učíš na ZUŠ. Patříš mezi lidi, které práce s dětmi nabíjí?

Určitě ano, ale zároveň mě to dokáže taky pěkně vybít (smích)… Kolikrát jsem po zkoušce dětského operního studia přišla domů mnohem více unavená než po nějakém vlastním představení. Na hudební škole v Bílovci, kde vyučuji, mám moc šikovné žáky a práce s nimi mě opravdu baví. Zažívám s nimi spoustu veselých chvil. Při výuce tak mohu zapomenout na všechny strasti, které přináší práce v divadle.

Kromě Slezského divadla dál hostuješ také v Národním divadle moravskoslezském. V čem tě mohou diváci vidět a slyšet?

Určitě musím zmínit inscenaci Rebecca, která je velmi populární a drží se na repertoáru dlouho. Co mě mrzí, že nám pandemie zhatila zkoušení Madame Favart. Dostala jsem nabídku na titulní roli v této inscenaci, ale kvůli koronaviru se začátek zkoušení pořád posouval a ve chvíli, kdy už teoreticky práce mohla začít, tak vlastně Madame Favart Národnímu divadlu moravskoslezskému nesedla do dramaturgického plánu.

Je nějaká role, na kterou vzpomínáš se vší radostí a hrdostí?

Myslím si, že budu trošičku mluvit i za své kolegy, když řeknu inscenaci Její pastorkyňa ve Slezském divadle, kde jsem ztvárnila Jenůfu. Nálada při práci na této inscenaci byla výborná. Dovolím si tvrdit, že jsme byli s kolegy skutečně jeden tým. Vše do sebe zkrátka zapadlo jako puzzle. Když se ohlédnu dál, tak určitě vzpomenu role Musetty, Adiny, Marfy (Carská nevěsta), Lišky Bystroušky, Friedy (Pardon My English, NDM). Těch povedených inscenací bylo samozřejmě více, ale Její pastorkyňa je na prvním místě. Pro mě měla role Jenůfy obrovský přesah, protože jsem ji hrála v době, kdy byl můj syn maličký, takže jsem velmi intenzivně prožívala Jenůfčin příběh. Dokonce jsem tou dobou říkávala synovi, že je můj malý chlapčok.

S jakými režiséry se ti spolupracuje dobře?

Obecně vzato mám ráda režiséry, kteří dávají hercům určitý prostor. Když se budeme bavit o opeře, tak tam zpěvák nemá zase tolik volnosti a prostoru. V rámci toho základního zeměpisu na jevišti, jak já říkám, je podstatné vědět, kdy a kam jdeme, co zhruba máme na jevišti dělat, ale to zásadní, jak to uděláme, to už je věc, kdy mám právě raději od režiséra volnější ruku. Tím ale nechci říct, že ostatní režiséři, kteří to dělají jinak, musí režírovat špatně. Je mi jasné, že pro mnohé kolegy je komfortnější, když jsou režisérem přesně vedeni. Pak je právě důležitá pozice režiséra, aby herci pomohl, někam ho nasměroval a společně se něčemu dobrali. Ráda vzpomínám na spolupráci s režisérkou Dagmar Hlubkovou. Práce s ní měla vždycky šťávu, nikdy se s námi nemazala, ale vše bylo v korektní a humorné rovině. Paradoxně je to zrovna typ režisérky, která nás hodně vedla a toho prostoru nám tolik nenechávala, ale její vize byla tak jasná, že nás všechny dokázala nadchnout a strhnout pro dobro věci.

Co říkáš na současný trend režírování opery?

Mám pocit, že je v kurzu režírovat opery moderně. Nic proti modernizaci, ale jen v případě, že dává smysl. Uvedu příklad. Když se v opeře zpívá o tom, jak se člověk převlékne a bude k nepoznání a pak přiběhne zpěvák, který si jen vymění modré tričko za zelené, tak mi potom připadá, že si někdo z diváků dělá blázny.

Je dávno pasé, že operní pěvec přijde, postaví se, lidově řečeno pustí do lidí to, co má v hrdle, a zase odkráčí. Jsi oblíbená také díky svému hereckému projevu. Nominace na Cenu Jantar za Funny Girl je toho důkazem. Byla jsi překvapená nominací za muzikál?

Byla jsem moc mile překvapena. Řekla bych, že si nejsem ještě úplně jistá v kramflecích, co se týče muzikálu. Přece jen jsem spíše považovaná za operní zpěvačku. Při zkoušení Funny Girl jsem někde vzadu v hlavě myslela na to, že teď nejsem ta paní z opery, ale že zkoušíme muzikál. Samozřejmě je potřeba říci, že každé takové ocenění potěší. Je fajn vědět, že si někdo všiml toho úsilí. Nominace mě potěšila o to více, protože jsem v opravdu dobré společnosti. Kolegyně, které jsou nominované, jsou moje kamarádky a skvělé zpěvačky, kterých si vážím.

Není tedy nominace na Cenu Jantar za muzikál pádným argumentem, že by bylo fajn se více zaměřit právě na tento žánr?

Já bych byla jedině pro! Možná to v divadle navrhnu, že než budu úplně stará, ráda bych si ještě střihla pár muzikálů (smích)… Operu sice miluji, ale musím říct, že se mi muzikály dostávají více a více pod kůži. Přece jen muzikál dneska přitahuje diváky do hlediště. V opeře mě trochu trápí, že nazkoušíme těžkou operu, kde se musíme naučit nazpaměť složité italské nebo francouzské árie, a pak si to zazpíváme všehovšudy třeba jen šestkrát, pokud se dělíme o představení s alternací.

Na Cenu Jantar jste nominovány za Funny Girl i s Terezou Bartošovou. Tedy obě alternace. Čím si vysvětluješ, že jste obě zaujaly porotu?

Přiznám se, že kvůli covidu a věčnému odkládání premiéry jsme na tom pracovali snad dva roky. Bylo to hodně vyčerpávající hlavně pro nás, kteří jsme měli velké role. Chvíli se zkoušelo, pak zase musela být covidová pauza, a zase všechno nanovo. Velké díky a ocenění zaslouží především režisér této inscenace, který zachoval absolutní rozvahu a klid i v době, kdy i já jsem vnitřně explodovala, protože se všechno nedařilo podle představ. Muzikál Funny Girl je opravdu velký kolos a myslím si, že si vše sedlo až v generálkovém týdnu, ale jak vidno, podařilo se. Navíc tam byla spousta náhod, které vlastně zařídily, že jsme s Terezkou v alternaci. Já nejprve Fanny vůbec hrát neměla, byla jsem obsazena do jedné menší role. Naopak Terezka Bartošová zkoušela titulní roli od začátku, ale při prvním odložení premiéry otěhotněla. V tu chvíli jsem do role Fanny nastoupila já v alternaci s Ditou Hořínkovou, hostující herečkou z Prahy. Terezka s námi zkoušela v období před druhou vlnou covidu, ale když už měla doma malou holčičku, která ji nenechala vyspat, tak se role vzdala. Po dlouhé pauze, před již potřetí odloženou premiérou, se nedařilo hostující Ditě Hořínkové uvolnit z inscenací v Praze, a tak pár týdnů před premiérou byla nucena roli Fanny odmítnout. Zůstala jsem tedy na hlavní roli sama a v tu chvíli do hry vstoupila opět Terezka Bartošová, která do inscenace naskočila opravdu dva týdny před premiérou. A to zaslouží opravdu metál. Jednalo se skutečně o souhru všech okolností, ke kterým hodně přispěla pandemie a věčné oddalování zkoušení.

To snad vypadá díky takové záplavě náhod, že Funny Girl nemohla dopadnou špatně…

…věř mi, že to klidně mohlo dopadnout špatně. (smích)

Jakub Plaskura

Zdroj: Tereza Kavecká: Operu miluji, ale pár muzikálů bych si ještě ráda střihla (ostravan.cz)