Jitka Hrušková, Deník, 7. 5. 2019

 

Opava – Jmenuje se Yelyzaveta Pruska, pochází z Ukrajiny, na housle hraje od čtyř let a rodiče jí umožnili získat to nejlepší hudební vzdělání. V současné době ho dokonale zúročila při hudebním vedení opavského divadelního orchestru.

 

Jste houslistkou ze záliby nebo to máte v genech?

V genech, protože na housle profesionálně hraje i moje maminka. Vydala jsem se v jejích stopách. Tatínek byl profesionálním boxerem. Začala jsem ve čtyřech letech s nejmenšími houslemi, na které jsem se učila hrát v hudební školičce. Maminka mi to domluvila na místní konzervatoři.

 

Z rodného Mykolajeva jste se přestěhovali do Kyjeva. Šli jste za lepším?

To bych neřekla. Stěhovali jsme se v podstatě kvůli tomu, abych mohla pokračovat u dobrých učitelů. Maminka o tom rozhodla s vědomím, že kyjevské Hudební gymnázium je na Ukrajině nejlepší hudební školou. Dostat se na ni není lehké a o to větší radost jsem měla z úspěšného konkurzu.

 

Pak už bylo všechno jednoduché?

Pro mě ano, ale pro rodiče moc ne. Maminka našla sice uplatnění ve filharmonii poměrně snadno, ale otec byl celý rok bez práce. Od mého narození dělal trenéra boxu a v Kyjevě nakonec začal pracovat v boxerské federaci, kde působí dodnes. Jisté je, že od rodičů bylo přestěhování každopádně velkou obětí danou na oltář dceřina úspěchu. Moc si toho cením.

 

Co vás vedlo k přestěhování do Česka?

Manželství. Když jsem svého budoucího manžela potkala, studoval lékařskou fakultu na kyjevské univerzitě. Protože dobře zpívá, byl členem studentského pěveckého sboru a seznámil nás sbormistr. Potom jsme se potkávali na různých studentských akcích, až jsme se nakonec zamilovali a vzali.

 

Jak jednoduché!

Přesně naopak, potom bylo všechno už složité. Na Ukrajině totiž dostávají absolventi lékařské fakulty umístěnky kamkoliv, kde zrovna potřebují lékaře a bez ohledu na obor, který si zvolili. Manžel chtěl být chirurgem, ale to nikoho nezajímalo. Kdo na Ukrajině nemá protekci, má smůlu. Když jsem otěhotněla, všechno se ještě zkomplikovalo a manžel se z existenčních důvodů rozhodl zkusit pracovat v Česku.

 

Takže se rozjel do Opavy.

Ne, zamířil na pohovor do bruntálské nemocnice. Uspěl a já jsem během čekání na doklady k přestěhování porodila syna Ivana. Po dvou měsících od manželova nástupu jsem za ním s miminkem přijela.

 

Být sama s kojencem v cizí zemi a bez znalosti jazyka bylo asi obtížné…

Nebylo to tak zlé. S oběma babičkami, které mi střídavě jezdily pomáhat, jsem mohla jít do práce. Na internetu jsem našla oznámení o konkurzu na koncertního mistra v opavském Slezském divadle a přihlásila jsem se. Přijatá jsem byla v červnu 2015 a v září jsem nastoupila.

 

Dojíždění z Bruntálu jste zvládala bez problémů?

Nikam jsem naštěstí dojíždět nemusela, ten úděl zůstal dalšího půl roku manželovi. Opavu jsme už znali, jezdívali jsme do ní a moc se nám líbila. Po mém přijetí do divadla jsme si našli podnájem a manžel si po půl roce vyřídil místo na chirurgii ve Slezské nemocnici, kde pracuje stále.

 

V nemocnici, pokud vím, našel několik krajanů. Vy v divadle rovněž?

Ano, jednoho mám přímo v orchestru a druhý, částečný Ukrajinec, je sólistou operního souboru. Já jsem do třetice.

 

Jak se vám tedy angažmá ve Slezském divadle zamlouvá?

K negativním pocitům nemám sebemenší důvod. Jeho úroveň a profesionální kvalita utěšeně stoupá v zajímavých inscenacích, a to je rozhodně potěšující. Mám možnost pracovat nejenom s dobrým a přátelským kolektivem, ale i s kvalitními dirigenty. Namátkou vzpomenu mladého a velmi talentovaného Marka Šedivého, který orchestr nabíjí energií, zkušeného dirigenta Petra Šumníka, který vždycky ví, co dělá a s přehledem drží stabilitu orchestru nebo vynikajícího barokáře Vojtěcha Spurného, který mi zajímavě provedenou Ifigénií na Tauridě barokní hudbu, se kterou jsem dříve do styku moc nepřišla, hodně přiblížil. Pro mě to byla velmi přínosná zkušenost.

 

Pokud vím, vždycky to tak idylické nebylo…

Asi narážíte na dobu po nástupu operního šéfa Binettiho. Tehdy mi problémy skutečně nastaly. Nedohodli jsme se spolu na uměleckém zajištění při obsazení konkrétních hráčů pro první housle. Nesouhlasila jsem s Binettiho názorem i přesto, že jsem byla ve zkušební době a odveta na sebe nenechala čekat. Dostala jsem výpověď. Stalo se to při zahajovacích zkouškách na Limonádového Joea, jehož finální nastudování jsem už neviděla. Po odchodu Binettiho a ředitele Drgáče vedl chvíli divadlo z pověření pan Dobeš a vzal mě zpátky.

 

Nepříjemná vzpomínka, ale konec dobrý, všechno dobré.

To je pravda. S divadelním vedením je možná konstruktivní domluva a necítím se být omezovaná. Teď už panuje v divadle doba relativního klidu a to je pro umění nesmírně důležité. Múzy mlčí v každé válce.

 

Co vlastně dělá koncertní mistr?

Kromě toho, že hraje sóla, je součástí umělecké divadelní rady, zodpovídá po umělecké stránce za orchestr a úzce spolupracuje s šéfdirigentem.

 

Kromě divadelních představení vystupujete i jinde?

Občas externě v ostravském národním divadle a jsem přímo nadšená z dosavadní spolupráce s paní Vondráčkovou. Budeme v ní naštěstí pokračovat. V KUPE spolu koncertně vystoupíme ve spojení housle – klavír a paní Vondráčková pak ještě klavírně doprovodí operního sólistu Sašu Vovka.

 

Váš pětiletý syn se hudebně projevuje?

Zatím si s klavírem docela rád hraje, ale myslím, že ho spojení života s hudbou lákat nejspíše nebude. Uvítala bych to, protože profesionální hudba je v současné době časově i finančně dost nevděčná práce. Ivan se mi jeví spíš jako technický typ. Koupili jsme si v Opavě řadový domek a tak manželovi nadšeně pomáhá při jeho zvelebování.

 

Dá se říci, že jste v Opavě zapustili kotvu?

Tak nějak. Určitě ji zatím zvedat nechceme. Nikdy se sice nemá říkat nikdy, ale v současné době o ničem podobném vůbec neuvažujeme.

 

Vizitka

 

Yelyzaveta Pruska přišla na svět roku 1984 v ukrajinském městě Mykolajev. Po přestěhování do Kyjeva vystudovala nejdříve Hudební gymnázium a pak ještě Národní hudební akademii v oboru hry na housle. Po studiích působila chvíli jako houslistka v kyjevském komorním orchestru Kamerata a sedm let byla členkou Národní filharmonie Ukrajiny. V polovině roku 2015 nastoupila jako koncertní mistr do orchestru Slezského divadla.

Je vdaná, bydlí v Opavě a má pětiletého syna.