Karla Hofmannová, operaplus.cz, 6.3.2020

Vojtěch Spurný vystudoval dirigování i operní režii a v obou rolích na různých postech působil. Zdá se být tedy logické, že se stal od roku 2020 šéfem opery v Opavě. V opeře, která byla otevřena už roku 1806 jako německá. Nejmenší opera v republice, která zasahuje svojí působností slezský region a má své příznivce i za nejbližšími hranicemi.

Témata:Slezské divadlo Opava Vojtěch Spurný

Odkud pocházíte, jste z Prahy?
Ale kdepak, narodil jsem se v Berouně a vyrůstal ve Strakonicích. Do Prahy jsem se dostal, až když jsem nastoupil na konzervatoř. Studoval jsem flétnu a klavír. Po absolutoriu jsem na AMU studoval nejprve operní režii a až potom dirigování a místo klavíru jsem si k tomu zvolil studium cembala u profesorky Zuzany Růžičkové. Ta mne přivedla ke staré hudbě.

Cítíte se být tedy více dirigent, nebo operní režisér?
Ono to je spíš vždy o příležitosti. Během studií na AMU jsem korepetoval a režíroval v DISKu. Po studiích jsem nastoupil do Národního divadla na polovinu úvazku jako dirigent a na polovinu jako asistent režie. Pracoval jsem tehdy s režisérem Davidem Radokem, což byla ta nejlepší škola, kterou jsem mohl získat. Pak jsem pracoval jako dirigent mimo jiné v Plzni, kde jsem potkal skvělé spolupracovníky, jako jsou režiséři Jan Antonín Pitínský a Tomáš Pilař, a v Opavě zase Janu Andělovou a Libora Cukra.

Takže nemáte chuť občas od dirigentského pultu zasahovat režisérům do řemesla?
Máte pravdu, někdy jsem se neudržel – zejména když jsme připravovali v Opavě s Liborem Cukrem Prodanou nevěstu, kde je orchestr na scéně, občas jsem mu do toho „kecal“, ovšem on byl velmi tolerantní… Operní režie je obor, který musíte ovládat a musíte vědět, co chcete a jak toho dosáhnout. Jsou režiséři, kteří režírují a jsou režiséři, kteří to jen předstírají! Pozná se to někdy až na výsledku díla. Zatímco u dirigování nebo u hry na hudební nástroj se to pozná okamžitě.

Co si myslíte o současném trendu inscenování oper?
Já si nemyslím, že existuje nějaká šablona, jak se má opera inscenovat. Dokonce si ani nemyslím, že existuje klasická a moderní režie. Řekl bych, že existují jen dobré a špatné inscenace. Režisér Divadla Na zábradlí Jan Grossman řekl jednu velmi krásnou větu: „Divadlo je útvar nesamostatný a eklektický, útvar, který si ze všech příbuzných uměleckých oborů bere vždy to, co s jeho vyjadřovací potřebou nejvíce souzní.“ To také vysvětluje, proč divadelní inscenace stárnou. Proč to, co před třiceti lety ohromovalo, dnes neoslovuje. Divadelní prostředí a práce se mění podle toho, jak se mění životní podmínky a tedy i vkus diváka. Hraje při tom roli i tradice a jisté odlišnosti ve stylu. Koneckonců, každá inscenace je o komunikaci. Je to podobenství a divák se musí aktivně účastnit dešifrování poselství, které přináší. A režisér se do divákových představ buď trefí, nebo netrefí.

Pamatuji si vás jako šéfdirigenta zlínské filharmonie…
Ano, byl jsem tam v letech 2016 až 2019 a zažil jsem tam množství skvělých koncertů i řadu nezapomenutelných setkání se světovými sólisty. Také jsem tam konečně dostal příležitost dirigovat velká symfonická díla. Měl jsem smlouvu na dva roky, pak jsme ji o rok prodloužili, ale to už jsem cítil, že orchestr si přeje změnu. Ono existuje něco, čemu já říkám „koeficient okoukatelnosti dirigenta“. Když totiž někam přijedete občas hostovat, tak zaujmete, ale když vás orchestr vidí a slyší každý měsíc, tak už nejste tak atraktivní. Alespoň v Čechách to platí zcela určitě!

Říkal jste, že jste vystudoval i cembalo, věnujete se i staré hudbě?
To víte, že ano. Mám rád staré nástroje i tzv. historicky poučenou interpretaci. Ze zkušeností z provozování staré hudby vím, že vztah hráčů a dirigenta je zde jiný. Pracuje se projektovou formou. Musíte se umět „sžít“ s kolegy, musíte být flexibilní a být připraven. Jinak vás už příště nepozvou. Jakmile jste někde v angažmá, máte pocit jistoty a nemusíte vynakládat tolik energie – na rozdíl od toho, když pracujete jako OSVČ na projektu. Například operní pěvec ve stálém angažmá většinou očekává, že ho jeho roli korepetitor naučí – takt po taktu, notu po notě, slovo od slova. Hostující operní pěvec přijde na první zkoušku zcela připraven. To je zásadní rozdíl.

Takže k nedávnému problému v Opavě, kdy bylo propuštěno šest sólových pěvců… tohle bylo příčinou?
Nikoliv, důvodem byla úsporná opatření. Mimochodem – dnešní současná česká pěvecká generace zná podmínky práce v zahraničí a všichni vědí, že nároky na pěvce v opeře se za posledních třicet let velmi změnily. Před třiceti lety stačilo, když pěvec stál a skvostně zpíval. Dnes je to, že skvostně zpívá, základní podmínka. K tomu musí ale splnit takové úkoly, které jsou srovnatelné s činoherním divadlem. Vidíme to například na přímých přenosech představení z Metropolitní opery v New Yorku. A navštívit představení v některém z divadel za našimi hranicemi není dnes problém a tam to vidíme taky. Hostující umělci jsou schopni a ochotni splnit na jevišti jakýkoli úkol, protože je tu stále hrozba, že je nahradí někdo další. Umělci v angažmá jsou „chráněni“ odbory a mohou se občas chovat tak, že je to zcela v rozporu se zájmy inscenačního týmu.

Nicméně sólisté vaší opery jsou zkušení a erudovaní pěvci?
Neříkám, že ne. Někteří z nich mají za sebou řadu vynikajících výkonů v hlavních rolích a jsou nositeli různých cen. Ovšem všichni stárneme a jeden a tentýž zpěvák nemůže donekonečna ztvárňovat například hlavní role ohnivého milovníka – to myslím teď zcela obecně. V činohře je zcela samozřejmé, že se „přehrajete“ do jiného typu rolí, herečka ve čtyřiceti může těžko hrát Julii. Jak běží čas, všichni se měníme a mění se i naše schopnosti. A tak se někteří pěvci přesouvají do vedlejších rolí nebo zůstávají neobsazeni. Navíc, našich šest sólistů nemůže ani zdaleka pokrýt potřeby repertoáru. I proto je opavská opera zcela závislá na hostech, což je mimochodem zcela legitimní trend. Generační výměna je obecným problémem všech souborů. Ale jiné řešení než přejít na systém hostů nevidím. Samozřejmě, že kolektivní tělesa, jako je sbor a orchestr, musí mít kontinuitu – tady je naopak klíčová a zásadní dlouhodobá spolupráce. Na těchto složkách stojí kvalita operního domu, ale sólisty si lze najmout. Ostatně tomu nahrává i trend specializace zpěváků: dnes už nelze počítat s tím, že jedna sopranistka odzpívá všechny hlavní role, ať už je to Mozart, Verdi nebo třeba Janáček a k tomu ještě operetu a muzikál.

Jste novým šéfem opery v Opavě a hned vyvstal problém, který proběhl médii…
Ano, jsem od ledna 2020 šéfem opery, předtím jsem byl šéfdirigentem a ještě předtím jsem tam hostoval, takže jsem věděl, do čeho jdu. Je to nejmenší operní dům v České republice, hlediště je pro 340 diváků, sbor má 25 členů a je ve výborné kondici díky skvělé sbormistryni. Jeho členové jsou navíc velmi flexibilní, dokáží splnit i náročné úkoly a účinkovat v operetách a muzikálech. Orchestr má 36 členů a i když má své limity, je možné ho motivovat zajímavými úkoly, jako třeba nyní ve Figarově svatbě. Sólistů je šest. Tedy bylo. Možná zase bude, nevím…

Počkejte, to vypadá dost nekoncepčně…
Nebylo primárně z mé vůle, že jsme sólisty propustili, vlastně jsme k tomu byli dotlačeni zřizovatelem, což je město Opava. Na rok 2020 jsme dostali rozpočet o pět milionů menší. Přitom se zvedly tabulkové platy, které jsme povinni naplnit, a my jsme se dostali do situace, kdy prostě na to nemáme. Teď sice máme od pana ministra přislíbeno, že nám deficit dorovná, ale stále je to jen v poloze slibu. Na tabulkové platy mít musíme. Řešení, udělat ze sólistů OSVČ, jež budeme dál zaměstnávat jako hosty na konkrétní úkoly, které budou schopni zvládnout, bylo nevyhnutelné.

Opavský soubor ale nehraje jen opery?
Máme-li být klasifikováni jako operní dům, musíme přinést v sezoně tři operní premiéry pro deset abonentních skupin, abychom naplnili požadovanou kvótu ministerstva kultury. Další dvě inscenace jsou neoperní, dáváme operetu nebo muzikál. Opereta a muzikál jsou pro diváky velmi atraktivní, ale zde jsou často požadavky na pěvce stejné jako v opeře a přidává se tu schopnost činoherního herectví, mluveného slova na scéně a především pohybové nároky. Tady se předstírat nedá, divák je inteligentní a nemilosrdný.

Co vás čeká jako první inscenace v roli šéfa a současně dirigenta?
Mozartova Figarova svatba. Premiéra byla 23. února 2020 a mám z ní opravdu radost. Kritiky byly příznivé, divadlo vyprodané, diváci spokojení. Podařilo se nám dát dohromady opravdu kvalitní pěvecký ansámbl a rovněž orchestr se vypjal k nadstandartnímu výkonu!

Myslíte, že opera v Opavě v tak malém formátu má smysl?
To víte, že ano! Má tu obrovskou tradici už od roku 1806, tehdy to byla samozřejmě opera německá a pro celé Slezsko, ale pro tento region funguje stále. Opava má necelých šedesát tisíc obyvatel a tři a půl tisíce je našich stálých návštěvníků. Samozřejmě, že sem jezdí i lidé ze spádových oblastí, v době, kdy má hodně lidí auto, to není problém. Opera vyplňuje kulturní vakuum a je jakousi výkladní skříní regionu. Svědčí o tom i návštěvnost, všechny reprízy jsou téměř vyprodané. A to se týká i loňské inscenace Čarostřelce, která byla poněkud avantgardní, ale měla úspěch nejen u mladého publika, ale i na přehlídce v Praze. Při derniéře měla sedm opon a bylo téměř vyprodáno. Jsme sice malé divadlo, ale naší ctižádostí je mít vlastní styl, najít své místo na slunci a nabízet publiku kvalitní repertoár a kvalitní výkony. A také zajímavou dramaturgii. Opava má v tomto také tradici. Premiérovala se zde například opera Ilji Hurníka Oldřich a Boženka, konaly se zde české premiéry Poulencových Dialogů karmelitek, Verdiho Attily a Loupežníků… Doufám, že v tom budeme pokračovat a rád bych také uvedl barokní operu, protože to je přesně žánr, který souzní s dnešní postmoderní dobou, mimo jiné i tím, že barokní opera je na jedné straně velmi stylizovaná, ale na druhé straně umožňuje přesahy až do naší doby.

A co generační problém stárnoucího publika, projevuje se i zde?
Já bych to tak nenazval. Je to spíše otázka preferencí. Před dvaceti lety jsme se s Petrem Kofroněm děsili toho, že v plzeňské opeře je věkový průměr diváků 65+ a báli se toho, co bude za dvacet let. No a vidíte, ta doba uplynula a v divadle je stále plno! Opera je syntetický žánr s mnoha podněty. K jejímu vnímání a pochopení musíte životně dozrát. V mladším nebo produktivním věku navíc bojujete s existenčními problémy, řešíte problémy v zaměstnání a věnujete se výchově dětí a na návštěvu divadla většinou už nezbývají síly. V pozdějším nebo seniorském věku má už člověk dostatek životních zkušeností, času, schopností absorbovat informace a i dost peněz, aby si udělal klidný večer a užil si intelektuálně náročnější kulturní zážitek. Je to o psychickém zrání.

Takže na co v této sezoně diváky do opavské opery pozvete?
Jednak to bude projekt pod záštitou Evropské unie, kdy scénicky uvedeme Haydnovo Stvoření a zapojíme do toho studenty středních a vysokých škol v regionu, včetně opavské Církevní konzervatoře Německého řádu. Dále hodláme pokračovat v uvádění Verdiho „hvězdné trilogie“, přijde na řadu rovněž opereta, česká operní klasika, tentokrát to bude Smetana, i opera barokní. Konkrétní tituly si zatím nechám pro sebe. Ale všechny diváky – i mimo opavské – tímto srdečně zvu!

Děkujeme za rozhovor!

 Zdroj: https://operaplus.cz/vojtech-spurny-neexistuje-sablona-jak-inscenovat-operu/?