21. 3. 2022,  Evelína Vaněk Síčová,  Divadlo – Recenze – ostravan.cz

Autorské hry Normana Fostera mají v Kanadě velký úspěch, svědčí o tom především počty repríz jejich inscenací. Ne všechno ale může v případě aktuálních společenských témat fungovat globálně. Ačkoliv se můžeme ztotožnit s osudy některých postav, řada nám jich zůstává vzdálená. O to citelněji pak vyznívají některé fráze do prázdna. Hra Za dveřmi kanceláří, kterou v nedělní premiéře uvedlo Slezské divadlo v Opavě, je titul, který docílí úspěchu pouze v případě, že herci vědí, koho hrají, a umí se do svých postav vžít nejen povrchně. V Opavě tomu ještě tak zcela není.

Zčásti zaplněné hlediště Slezského divadla v Opavě sice v neděli zažilo příjemný odlehčený večer, ale nedá se říct, že by se kouzlo premiérového zážitku propojilo s očekáváním, které diváci při uvedení nové hry zažívají. Citelná nervozita z jeviště ubírala na celkovém dojmu a ačkoli postupně se uvolňující atmosféra roztála i na straně diváků, je zjevné, že by inscenace potřebovala ještě trochu uležet.

Šestice povídek postupně vykresluje jeden den v jedné budově, v neosobních kancelářích, kde se odehrávají pracovní, intimní i absurdní situace, které mají pro každého větší rozměr, než by se na počátku zdálo. Velmi zdařilou iluzi prostředí kanceláří na svědomí scénograf Karel Čapek. Měnící se obraz protější budovy velmi nenásilnou formou umocňuje dojem, že jsme opravdu pokaždé v jiném pracovním prostředí. Sterilní kanceláře s proskleným skeletem odrážejí charaktery svých obyvatel, kteří zde doslova tráví celé dny, aby se profesně ukotvili a dokázali nejen sobě, že ve velkém světě uspějí, a jakoby i velikost budovy a patro, ve kterém právě sídlí, měly co do činění s jejich pracovním žebříčkem.

Za dveřmi kanceláří se tak setkáváme s právníkem, zpravodajem, producenty filmu, vlastníkem dostihové stáje i agentem zastupujícím slavnou spisovatelku lechtivých románů, která je jakousi propojující linkou celé inscenace.

Režisér Jiří Seydler s dramaturgyní Alžbětou Matouškovou neměli až tak špatnou ruku ve výběru textu. Norman Foster využil ve své hře (s ohledem na rok premiéry 1989) velmi kontroverzní témata, která hýbala pracovním prostředím – věkovou i genderovou diskriminaci, coming-out gayů a generalizaci všeobecné nevěry. Z dnešního pohledu jsou tato témata již malinko přežitá, a i když se ve společnosti stále objevují, jsou již z velké části obroušená a ne tak šokující.

O to více by bylo dobré vyzvednout humornější části textu (což se perfektně podařilo v povídce Návštěva Haně Vaňkové a Martinovi Valouchovi, ve které rodiče strhávají pozornost na své povahové rysy ve chvíli, kdy se syn svěřuje se svým vyznáním se z lásky k muži) a netlačit tak na pilu jako v případě Andrey Zatloukalové a Martina Valoucha v rámci zpravodajského konfliktů mladé šéfky a postaršího reportéra, který působil nepřirozeně vyhrocený.

Na opavské scéně je znatelný velký rozdíl mezi jednotlivými herci souboru. Starší generace je ukotvená a především dámy stojí ve svých rolích velmi pevně, a to jak v případě zmíněné Hany Vaňkové (Rhonda Pennyová), tak Ivany Lebedové (Dolores Majorsová). Mladší následovnice je příjemně dotahují, ale občasné přehrávání tomuto dojmu škodí – výjimečně mi ve své roli nesedla Andrea Zatloukalová (Pam Gerardová), která je pro mě jinak velmi výraznou postavou nejen opavské scény, příjemně ale překvapila pro mě nová tvář Soňa Křepelová (Ellie Youngová) a malinko víc neuroticky, než bylo třeba, působila Sabina Muchová (Sharon Freemanová).

Nicméně představení více dominují muži. V několika rolích se objevuje Jakub Stránský, který dostává mnohem více prostoru před ostatními kolegy. Ačkoli má Stránský celkem tři charaktery různorodých mužů, dokáže udržet jejich postavy tak, že se nikterak nerozpíjí do sebe a jsou hezky rozpoznatelné.

Martin Valouch je prototypem milého tatínka (Lloyd Penny) a lehce nevyrovnaného zpravodaje (Warren Kimble). Jeho úkol rozjet a také ukončit celý šestipovídkový kolos není snadný, ale jeho stoický klid působí na publikum správným způsobem. Všestranný Jakub Georgiev (Artie Barnes, jednoruký muž) umí zahrát jednoduše cokoli a je jakýmsi trvalým zhmotněním přirozeného talentu.

Daniel Volný (Mark Young) v manželské etudě se Soňou Křepelovou (Ellie Young) působí pevně a sebevědomě. Podobně talentovaný jako Jakub Georgiev je bezpochyby Pavel Zavadil, jehož suverénní výkon obsáhl rovnou tři role – roztěkaného režiséra, vzápětí pořádkumilovného právníka i jeho psychicky labilního bratra.

Množství postav a herců však není nijak matoucí, naopak, všechny příběhy se nakonec spojí v jeden moment a finální pointa rozmělní leckterá zakopnutí.

Za dveřmi kanceláří je inscenace, která by potřebovala malinko uzrát a pak z ní bude po všech stránkách velmi příjemný kousek ke zhlédnutí.

Evelína Vaněk Síčová

Zdroj: Za dveřmi kanceláří se dějí věci. Ukazuje to nová inscenace Slezského divadla (ostravan.cz)