Slezské divadlo má svou kvalitu spíš navzdory podmínkám než díky nim, říká ředitel Slezského divadla Petr Kazík

Již půl roku působí ve funkci ředitele Slezského divadla devětapadesátiletý manažer Petr Kazík. Kvůli divadlu opustil akademickou sféru, ve které se dlouhá léta pohyboval. Kultura mu však není cizí – mimo jiné působí jako prezident proslulého Sborového studia Permoník v Karviné, v současné době asi nejuznávanějšího sborového tělesa v České republice. Své mnohaleté zkušenosti se nyní rozhodl zúročit ve Slezském divadle, které neblaze poznamenala častá výměna ředitelů. S Petrem Kazíkem jsme v rozhovoru otevřeli mnoho zajímavých témat. Jedním z nich je například navrácení svozových autobusů, které by převážely návštěvníky z okolních obcí do divadla a zpět. Neméně zajímavý je unikátní koncept „fakultního“ divadla, který by v případě úspěchu přinesl divadlu ne malé finance.

Máte za sebou půl roku ve funkci ředitele divadla. Co vás za tu dobu nejvíc překvapilo?

Zjistil jsem mnoho věcí. Některé se potvrdily, jiné mě překvapily až zaskočily, a ne všechny jsou pozitivní. Velkým pozitivem je, že jak opera, tak činohra mají velmi kvalitní produkci. Když jsem do Opavy nastupoval, ptal jsem se odborníků, jak je na tom divadlo z hlediska výstupů. Protože nejsem divadelník, ale manažer, tak to neumím posoudit, avšak byl jsem ujištěn, že máme velmi kvalitní představení. Osobně jsem velkým milovníkem kultury i náročným divákem a naše divadlo mi jako divákovi dělá radost. Návštěvnost nám celý rok stoupá, lidé se po covidu konečně začínají vracet do divadla, a to je velmi potěšující. Další věc, která mě úplně nadchla, je to, že do divadla přichází neuvěřitelné množství dětí a mladých lidí. V minulé sezoně proběhlo zhruba sedmdesát školních představení, kterých se zúčastnilo přibližně 14 tisíc dětí nejen z Opavy, ale i z okolních obcí. To je obrovské číslo, které mi udělalo největší radost a nejvíc mě překvapilo.

Na jakých negativech, která jste zjistil, musíte zapracovat?

Jsou to hlavně organizační, technické a procesní záležitosti, ale nic z toho není tak vážné, že bychom si s tím nedokázali poradit. Nově jsem zavedl plánování nové sezony na rok dopředu, což funguje ve všech divadlech, ale v Opavě tomu tak v minulosti nebylo. Plánovalo se v krátkých úsecích a moc se nevědělo, co bude. Bylo to velmi komplikované pro ansámbl i hosty.

Znamená to, že v praxi umělci nevěděli, co budou hrát?

Byly dány premiéry, ale neplánovalo se, co se bude dít který týden a měsíc. Aby si umělci mohli v říjnu říct, co se bude hrát v dubnu, a naplánovat si podle toho svůj čas, to pro ně bylo velkou neznámou. Velmi nekomfortní to bylo hlavně pro hostující umělce. Já jsem žil ve světě, kde je plánování naprosto nutné, takže od nové sezony budeme mít naplánovaný celý rok. Je to velký úspěch divadelní tajemnice a obchodního oddělení, kteří to dávají dohromady.

V minulosti zaměstnanci mluvili o personálních problémech, které často souvisely se špatnou komunikací ze strany vedení. Jakou zpětnou vazbu od nich máte nyní?

Všechny problémy začínají a končí nešikovnou komunikací. Teď jsme čerstvě dělali dobrovolný průzkum firemní kultury, kterého se v průměru zúčastňuje dvacet procent zaměstnanců. V divadle se ankety zúčastnilo nadprůměrných padesát procent lidí. Odpovídat pro ně bylo poměrně komplikované, protože v anketě byly otázky na management a umělci tímto jazykem nemluví. Snažil jsem se jim ale vysvětlit, že divadlo je organizace jako každá jiná. Protože je průzkum velmi čerstvý, nemám kompletní výsledky, ale zatím z něj nejvíc vyčnívá jistý pocit nespravedlnosti, spolupracovníci neví, proč se věci dějí, nikdo jim je v minulosti nevysvětlil, a na to se teď chceme soustředit. Zavedl jsem takzvanou „Kávu s ředitelem“, což znamená, že každý měsíc jsem tři hodiny v naší kavárně a každý spolupracovník může přijít a probrat se mnou, co potřebuje. Nechci, ať je to v ředitelně, ale na neutrální půdě. Zvu k tomuto setkávání i diváky.

Dělal jste nějaké výrazné personální změny?

Naštěstí jsem příliš nemusel, protože jsem v divadle našel velmi kvalitní členy vedení. Na neobsazené místo jsme museli najít nového šéfa opery, který v Opavě chyběl. Naštěstí přišel pan Miloslav Oswald, který je velmi zkušený, působil dvanáct let v Olomouci. Věřím, že pomůže udržet vysokou laťku, kterou má zdejší opera nasazenou. Dojde ještě k výměně šéfa činohry, ale s Jiřím Seydlerem jsme se domluvili, že spolupráci prodlouží a zůstane až do konce letošního roku. Už teď máme vyhlášeno výběrové řízení a od 1. září nastoupí nový šéf. Oba budou mít půl roku na to, aby si funkci předali. Dále mám v týmu novou kolegyni, velmi zkušenou ekonomku, která rozumí financování příspěvkových organizací a dává do pořádku ekonomickou část. Jistým způsobem jsme dokončili obměnu obchodně-marketingového oddělení. Kromě jedné kolegyně, která tam působí dvacet let, jsou to všechno lidé s malou zkušeností, ale chutí se učit. Věřím, že když se ty věci společně naučíme, najde do divadla cestu ještě více diváků.

Když jste nastoupil na místo ředitele, řekl jste, že v divadle plánujete být omezenou dobu. Co to znamená?

Mám zkušenost, že každý manažer má určitou životnost. Dělám management třicet let a aktivně ho učím. Byl bych schopen doložit, že nejúspěšnější firmy mají dlouhodobé stabilní vedení. Pokud mám udělat nějakou koncepční systémovou změnu, trvá rok, než pochopím, jak věci fungují. Za půl roku v divadle jsem zorientovaný, ale dokud neprožiju celou sezonu, ještě pořád budu překvapován. Pak musím vymyslet, jak ty změny zavedu do praxe. Podle teorie na systémovou změnu potřebujete tři roky. Když se to povede, nastává další tříletý proces, a to najít vhodného následovníka, vychovat ho a štafetu mu předat. Pak budu moci odejít do výsluhy. Vidím to maximálně do roku 2030, a budu se snažit, aby sezona 2029/2030 byla mou poslední a pro nového, mladého a perspektivního ředitele sezonou první.

Přejděme k financování. Všimla jsem si, že jste nově zavedl mecenášský klub, v jehož rámci se mohou firmy i jednotlivci podílet na podpoře divadla. Jak to funguje?

Jsme na začátku, zatím to funguje docela dobře. Na konci loňského roku jsem poslal osobní dopis významným organizacím a firmám, jestli jim náhodou nezbyly v rozpočtu nějaké peníze, kterými by chtěli přispět na chod divadla. To, že jsme hned v lednu mohli představit první partnerskou organizaci a první mecenáše, je skvělé.

Jaké další cesty na získávání financí budete hledat?

Víte, my máme výtečnou značku, a tou je „Slezské divadlo“. V tuto chvíli jsme ale divadlo více opavské, méně slezské. Slezané sice do divadla chodí, ale přispívá na ně jen město Opava. Mohou přijít nějaké dary, ale s financováním příspěvkové organizace, která má jednoho zřizovatele, tedy město, je to komplikované. Přesto jsem za svého půl roku ve funkci objel obce v opavském Slezsku. Potěšilo mě, že všichni starostové mě přijali, všichni vnímají, že divadlo je důležité, všichni v něm byli. Mrzí mě, že před lety někdo, aby ušetřil, zrušil takzvané svozové autobusy. Jezdilo se speciálními svozovými linkami z obcí do divadla a zpět. Něco se sice ušetřilo, ale okamžitě se to projevilo na návštěvnosti. Velmi rád bych se k tomuto modelu vrátil. Aby však svozové autobusy měly smysl, musíme mít diváky. Proto jsem se domluvil se starosty, že bychom v příští sezoně zavedli novou aktivitu, která tady nebyla, a to Den s divadlem.

Co to znamená v praxi?

Divadlo má kapacitu 350 návštěvníků. Z obcí přijede pár autobusů s 350 lidmi na představení, které si daná obec vybere. Takže jedno představení bude pro Kravaře, další pro Hradec nad Moravicí, a tak dále. Budu rád, když obyvatelé jedné obce prožijí představení společně a někteří si třeba dokoupí předplatné dané sezony, nebo si vyberou další tituly. No a v další 220. sezoně, která bude přelomová, by jednotlivé obce již měly svůj svozový autobus. Mohla by fungovat samostatná předplatitelská skupina, kterou nazveme Slezské obce. A divadlo bude mít 350 nových předplatitelů.

Podstatná část Slezska zasahuje do Polska. Zvažujete přeshraniční spolupráci?

Ano, Slezsko nabízí své možnosti, vždyť kdysi to byl jeden region. Usilujeme o to, aby přijeli i diváci z polských obcí. V Českém Těšíně sice máme polskou scénu, ale ta je z ruky. Z příhraničních obcí je to do Opavy blíž než do Katovic nebo do Krakova. Opera se většinou zpívá v cizím jazyce a dělat titulky v polštině není žádný problém. U činohry je to složitější, chtělo by to polské představení, ale věřím, že tím přeshraniční spolupráci ještě posílíme. Bylo by fajn, kdyby se Opava stala skutečným kulturním centrem pro celé regionální Slezsko.

Bude se na financování Slezského divadla podílet i kraj nebo stát?

Moravskoslezský kraj Opavě přispívá, ale je zřizovatelem vlastního Těšínského divadla a hlavní část z rozpočtu jde na ně. Od kraje nemůžeme čekat výrazné finance, jsou to jednotky milionů korun. Město Opava je výjimečné v tom, že dává na divadlo 10 % ze svého rozpočtu. Pro srovnání, ministerstvo kultury má rozpočet na provoz divadel tři sta milionů korun, které musí rozdělit mezi čtyřicet divadel. Od státu tedy také nemůžeme čekat desítky milionů. Pro nás je jedinou cestou najít vnější zdroje.

Co tím myslíte?

Mám takovou vizi, jejíž pracovní název je Fakultní divadlo. Osmnáct let jsem působil na akademické půdě na několika univerzitách a světu vzdělávání rozumím. Když jsem akademickou sféru kvůli divadlu opustil, přemýšlel jsem, jak to udělat, abychom byli v něčem noví. Být standardním divadlem je v případě Slezského divadla nešikovné, kdy svou kvalitu má spíš navzdory podmínkám než díky nim. Velkou inspirací je mi vzdělávání pro obor medicíny, který je nejnáročnější, ale máme ho v celé zemi nejkvalitnější. Kdo chce totiž v medicíně něco znamenat, musí působit ve fakultní nemocnici. Neznám jediného šéfa kliniky, který by neměl akademickou hodnost Ph.D., docent nebo profesor. A stejně jako studenti medicíny de facto žijí v nemocnicích, byl bych rád, kdybychom do divadla dostali studenty uměleckých vysokých škol. V praxi to bude znamenat, že tady budou žít, fungovat, budou mít své hrací dny a budou součástí běžných předplatných.

Můžete koncept fakultního divadla více rozvést?

Ve Slezsku je několik vysokých uměleckých škol a konzervatoří, na kterých máme zdroj studentů. V Ostravě je to Fakulta umění, kde shodou okolností vyučuje docent Alexander Vovk, který je sólistou Slezského divadla. Já jsem na Fakultě umění Ostravské univerzity dlouhá léta působil a věřím, že se tam domluvíme. Na polské straně jsou dvě akademie, jedna je ve Wroclawi a druhá v Katovicích. Studenti si občas mohou zazpívat v reálném divadle, ale jen výjimečně. Byl bych rád, kdyby v příští sezoně vznikla jedna premiéra, kterou bude hrát studentský orchestr, sbor, sólisté, režisér, dramaturgové atd. Bude to samostatný projekt, pro který se pokusíme sehnat peníze z Evropských fondů na podporu vzdělávání a přeshraniční spolupráci. Kultura prostředky nemá, ale ve školství se dají najít. Naším klíčovým partnerem bude Slezská univerzita, která chce s námi do toho jít. Potkali jsme se také se zástupci firmy Bee Partners, což je významná organizace, která umí tvořit evropské projekty. Věřím, že když se nám projekt povede, přinese velmi výrazné zdroje ve výši nižších desítek milionů korun. Věřím, že i pro Evropskou unii bude propojení několika vysokých škol zajímavé, protože mnoho fakultních divadel, aspoň pro operu, nefunguje.

Jakou inscenaci zvolíte, aby uspokojila konzervativní opavské publikum?

Pro konzervativní opavské publikum, které má rádo své, se nebudeme snažit experimentovat. Určitě nebudeme uvádět žádnou modernu, protože chceme, aby se studenti naučili klasiku. Ideální by byla například Mozartova opera Kouzelná flétna. Jsem si vědom, že to bude pro mladé nezkušené studenty velmi náročné, ale věřím, že když opavské publikum uvidí svoji oblíbenou operu, bude těm mladým mnohé odpuštěno.

Jak bude projekt fakultního divadla fungovat v běžném provozu?

Mnozí lidé z divadla již dnes učí na uměleckých školách, ale teď budou moci plnit roli mentorů pro naše studenty. Mám představu, že naši sólisté, sboristé, orchestr a další profese budou mladým lidem pomáhat učit se reálnou divadelní praxi. Jak moc se oba světy prolnou, nebo budou žít vedle sebe paralelně, ukáže až čas.

Již jste nastínil, že plánujete příští sezonu rok dopředu. Jsou nějaké tituly, které můžete prozradit?

V nové 219. sezoně budeme připravovat oslavný rok 220. sezony. Jedním z výrazných titulů bude nové provedení opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa. Toto představení v minulosti dostalo prestižní celostátní cenu Libuška – Opera 2015. Chystají se i velmi zajímavé operety a muzikály, ale to zatím nechme zahaleno rouškou tajemství. Za činohru můžu zmínit naprostou klasiku drama Macbeth Williama Shakespeara pod vedením režiséra Vladimíra Morávka. To jsou dva top tituly, na které se mohou naši diváci těšit.

Tereza Pustková

Petr Kazík

Narodil se v roce 1964 v Karviné. Přestože vystudoval ekonomii a polovinu svého profesního života vykonával různé manažerské funkce v oblasti obchodu, marketingu a TOP managementu, neustále se věnoval vzdělávání. V počátcích to byla externí výuka ekonomie na středních školách a tříletá zkušenost ve funkci ředitele vyšší odborné školy zahraničního obchodu a cestovního ruchu. I když se ještě na pár let vrátil k řízení obchodu a marketingu, jeho další cesta směřovala k založení vlastní vzdělávací společnosti AHRA. Se svou společností působil ve více než dvou stech významných firmách ČR. Ve své pedagogické praxi působil na Univerzitě Karlově, Ostravské univerzitě a Newton University. Je autorem dvou odborných publikací Rukověť dobrého lektora a Rukověť dobrého interního lektora. Je prezidentem Sborového studia Permoník v Karviné. Od října loňského roku vykonává funkci ředitele Slezského divadla v Opavě.

Region, 9. 4. 2024