Tereza Pustková, Region, 29. 9. 2021

Ve Slezském divadle v Opavě působí už desátou sezonou a za tu dobu si „střihla“ spoustu krásných rolí. Za roli Emilie Webbové v inscenaci Naše městečko dokonce nedávno získala prestižní cenu Opavská Thálie. Herečku Terezu Bartošovou ocenění o to více těší, protože je momentálně na mateřské dovolené a naplno ji zaměstnává její dcerka Ema. Divadlu však zůstává věrná i nadále. V rozhovoru se bavíme například o tom, proč dostávala neovladatelné záchvaty smíchu v nejméně vhodných chvílích, proč herec na jevišti zapomene na všechny bolesti světa nebo komu naposledy dala autogram. V neposlední řadě také, co se děje v divadelním zákulisí a jak je to s obávaným rušením operního souboru.

Získala jste Opavskou Thálii za jednu hlavních rolí Emilie Webbové v inscenaci Naše městečko. Jaká je vlastně Emilie Webbová a jak se liší od Terezy Bartošové?

Nejzásadnější rozdíl vnímám v tom, že postava Emilie je rozdělena do několika vývojových částí, takže porovnávat charaktery dost dobře nejde. Ale když bych na vaši otázku šla, jak se říká od lesa, tak v první půlce inscenace vnímáme Emiliino dětství a dospívání a v druhé posmrtný život protkaný vzpomínáním na běžné radosti života. Takže nejzásadnější rozdíl cítím v tom, že já jsem zdravá a živá a porod jsem, i se svou dcerou Emou, díky Bohu přežila. Emilie to štěstí neměla.

Když jste si Naše městečko četla poprvé, prý jste si řekla: „Koho tohle bude zajímat, neusnou nám diváci?“ Jak nakonec hra dopadla, měla úspěch, nebo diváci doopravdy usínali?

Víte, že o tom ani nevím? Zajímalo by mě, odkud tuhle informaci máte (smích)? Ale dost možné, že na zkouškách tato otázka padla. Pro nás herce je zásadní, co na inscenaci řeknou diváci, vždyť bez diváků bychom se na jevišti mohli doslova rozkrájet a stejně by to nikdo ocenil nebo nezkritizoval (smích). Jisté obavy jsem určitě měla, protože první půlka Našeho městečka byla poměrně loudavá, šlo o pohled do malého amerického městečka na začátku dvacátého století, ve kterém se okrajově řeší banální situace jako třeba počasí, vypravování dětí do školy, sousedské vztahy, první láska, svatba… To nejsou zrovna nosná témata. Navíc vše bez kulis, výrazných rekvizit a dramatických dialogů, o které se můžou herci opřít.

Předpokládám, že to musel být docela oříšek to nazkoušet.

Zkoušení s režisérem Bogdanem Kokotkem probíhalo tak, že jsme měli na jevišti prázdný prostor a na zemi páskou nalepené čáry, které ten prostor oddělovaly. Často se tedy zkoušení přerušovalo tím, že nás režisér technicky upozorňoval, že již hrajeme mimo domov nebo že už jsme u sousedů na zahradě a podobně. Vše začalo mít konkrétnější obrys až v generálkovém týdnu, kde se začaly prostory odlišovat světlem a vše se tak nějak propojilo. Bylo to krásné zkoušení. Ráda na něj vzpomínám.

Byla jste překvapená, že jste Thálii dostala, nebo jste ji čekala?

Byla jsem mile potěšena, když mi minulý rok volal pan Honus, že jsem v širší nominaci na ostravskou Cenu Jantar. To mě tak hezky pohladilo na duši. Ale že přijde ještě Opavská Thálie, navíc, když jsem od prosince mimo divadelní prkna, jsem opravdu nečekala.

Vy jste momentálně na mateřské dovolené, ale na divadlo jste nezanevřela, nedávno jste hrála například v Noci na Karlštejně na zámku v Hradci nad Moravicí. Jak se vám daří dělit čas mezi divadlo a roli maminky?

Jelikož se do divadla nevracím na hlavní pracovní poměr, ale budu dohrávat jen pár titulů, jako jsou Popelka, Karlštejn a Dámská šatna, tak v tom nevidím problém. Jsem moc ráda, že budu s divadlem malinko v kontaktu.

Kdyby vám vaše dcera jednou řekla, že by se chtěla stát herečkou, budete ji k herectví vést, nebo jste spíš proti?

Budu ji podporovat, ať se vydá jakoukoliv cestou, ale upřímně bych byla raději za praktičtější volbu (smích).

Ve Slezském divadle působíte už deset let, což je docela dlouhá doba. Pamatujete si, kolik jste za tu dobu ztvárnila rolí? Jaká vám nejvíc utkvěla v paměti?

Díky, že jste mi to připomněla. Nedávno jsem se snažila dopočítat, jak dlouho jsem v angažmá a asi u osmé sezony jsem ztratila… Kolik jsem ztvárnila rolí, vám nepovím, ale rozhodně nezapomenu na první inscenaci Pidimuž, dále na Večeři, na Aldonzu v inscenaci Muž z kraje La Mancha, Tři bratry… Potkalo mě spoustu krásných rolí, za které jsem opravdu vděčná, a doufám, že až se jednou vrátím, budu mít opět štěstí na hezké role a své skvělé kolegy.

Je to trochu klišé otázka, ale kdy vás poprvé napadlo, že se vydáte na hereckou dráhu?

Na tu vám dám celkem klišé odpověď. Od malička jsem všem tvrdila, jak už to u holčiček bývá, že ze mě bude jednou herečka nebo zpěvačka. Akorát mě ta představa neopustila ani v pubertě (smích). Netuším, kde se ve mně to rozhodnutí vzalo, jelikož jsem byla velmi plaché dítko, které si nešlo do obchodu koupit ani rohlík, nicméně vnitřní touha byla silnější a já začala chodit do dramatického kroužku, do zpěvu, na housle a pak se přihlásila na konzervatoř a začala si plnit dětský sen.

V jednom rozhovoru jste prohlásila, že často nevycházíte z údivu z vašich vlastních reakcí a pokoušíte si je zapisovat do hlavy, abyste je jednou mohla použít na jevišti. Můžete uvést příklad? A jsou vaše reakce použitelné spíš do komedie nebo do tragédie?

Ony to jsou spíše nevhodné reakce v určitých situacích, které se teď už snažím korigovat. Třeba na konzervatoři se mi často stávalo, že jsem dostávala neovladatelné záchvaty smíchu v nejméně vhodných chvílích. Například, když jsem viděla někoho upadnout, hádat se nebo jednoduše, když jsem byla ve stresu.

Čím to podle vás je?

Možná je to tím, že se v běžném životě neumím hádat a stresové situace vždy řeším nejdříve v sobě a poté se snažím bez emocí vyjádřit resumé. Což nejspíš pro osobnostní hygienu není ideální, ale na druhou stranu proto mě tak baví hrát různorodé charaktery postav. Je to taková forma terapie.

Promítá se ve vašich rolích, jakou máte zrovna náladu? Jinými slovy, když jste smutná nebo naštvaná, poznají to na vás diváci?

Nepromítá, nebylo by to profesionální. Kolikrát herec hraje, když má čtyřicítku horečku, nebo třeba kdy řeší velké rodinné problémy, a říká si, že dnes představení nemůže zvládnout, a ejhle… Přijde do šatny, nalíčí se, obleče kostým, vykročí na jeviště a zapomene na všechny bolesti světa. Žije jen svou postavou a nikdo nic nepozná.

Stalo se vám někdy, že jste na jevišti zapomněla text? A jak jste z toho vybruslila?

To víte, že ano. Je to vždycky takový adrenalin. Když máte roli dobře pod kůží, tak není problém poskládat větu jinak, když znáte situaci a tušíte, co chcete nebo máte říct. Horší je, když to okno má kolega, který třeba vede děj. To se pak panečku zapotíte (smích).

Kromě herectví se věnujete i zpěvu. Napadlo vás, že byste fušovala operním pěvcům do řemesla, nebo zpěv berete spíš jako relax?

Zpěv beru jako nadstavbu k herectví, ale svých kolegů v operním souboru si vážím, takže bych si netroufla drze přijmout operetní nebo operní roli. To je úplně jiná technika, které se nevěnuji. S muzikálem je to jiné, v tomto odvětví už jsem pár rolí s operním souborem nastudovala. Navíc mám v Ostravě skvělou učitelku zpěvu Táňu Wajs, u které piluji muzikálovou techniku. Paradoxně v říjnu má premiéru muzikál Funny Girl, kde jsem měla ztvárnit hlavní ženskou postavu Funny Briceovou, ale lockdown několikrát premiéru odložil a pak mi do Funny hodila vidle má dcera, takže jsem nakonec zkoušení na konci srpna úplně vzdala. Byť šéf operního souboru i kolegové z Funny mě velice podporovali a byli pro, abych roli nazkoušela. Byli zlatí, za což bych jim ráda poděkovala, ale neumím dělat věci napůl a cítím že teď potřebuji být více máma, než herečka… A třeba se ke mně Funny ještě někdy dostane.

Ještě k té opeře… Poslední rok se vzhledem k nižšímu rozpočtu pro divadlo hojně spekuluje nad zrušením operního souboru. Vedení města sice garantuje, že se opera rušit nebude, ale přece jen, nepanují v divadle obavy, že by něco takového mohlo nastat?

Panují, je to citlivé téma, které se řeší celou dobu, co jsem v divadle, a řešilo se to určitě i před mým nástupem. Jsem ale optimista a věřím, že divadlo, které dvě stě šestnáct sezon funguje s operním souborem, bude na profesionální úrovni fungovat i nadále.

Co říkáte na rezignaci ředitele Ilji Racka, který končí v době chystané restrukturalizace divadla? Nebojíte se, že se vás herců změny v divadle nějak citelně dotknou, například finančně?

To ukáže čas, momentálně žiji teď a tady a naplno se věnuji Emě. Nemám kapacitu řešit divadelní zákulisí, byť bych se samozřejmě chtěla po mateřské vrátit a rozdávat lidem radost. Doufám, že bude kam. Naposledy, když jsem se s kolegy na toto téma bavila, tak se řešily jiné možnosti dotování divadla, aby veškerá finanční tíha neležela na zřizovateli. Oslovilo se ministerstvo kultury, kraj a snad i nějací sponzoři a vše bylo v jednání.

Opava má poměrně specifické divadelní publikum, mnoho lidí chodí na všechna představení. Poznáváte pravidelné diváky v hledišti? A dáváte někdy autogramy?

Některé předplatitele, byť je neznám jménem, poznávám, a když je na premiéře zahlédnu, tetelím se blahem. Je přeci úžasné, že jsou tolik let věrni našemu divadlu. Párkrát už se mi stalo, že mě někdo poprosil o podpis nebo fotku, ale to jsou spíše výjimečné situace. Naposled mě poprosila o fotku sympatická, mladá slečna na premiéře Edmonda, kde jsem přebírala ocenění. Byla jsem mile zaskočena a překvapena.

Slyšela jsem názor, že opavské publikum je docela konzervativní a upřednostňuje spíše klasické hry než alternativní experimenty. Mám pravdu nebo se pletu?

Vnímám to podobně a nemám to našemu publiku za zlé. Jen bych osobně byla pro větší kompromis a odvaz. Protože když se současná hra povede, přiláká mladé diváky a tím i potenciální předplatitele,

Když se na jevišti objevíte v milostné scéně, co na to říká váš manžel? Nežárlí?

Manžel v divadle pracoval patnáct let, toho jen tak něco nerozhází. Žárlivé scény doma naštěstí neřešíme (smích).

Plánujete zůstat věrná divadlu, nebo vás láká i filmová kariéra?

Divadlo je srdcová záležitost, ovšem kdyby se někdy vyskytla možnost stát před kamerou, nebránila bych se jí.

Tereza Pustková

Tereza Bartošová

Narodila se 6. 6. 1989 v Ostravě. Vystudovala herectví na Janáčkově konzervatoři pod vedením Alexandry Gasnárkové. Po absolutoriu nastoupila do angažmá Slezského divadla, v kterém působí desátou sezónou. Už od studia konzervatoře pohostinsky spolupracovala s těmito divadly – Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo loutek Ostrava, Komorní scéna Aréna, Těšínské divadlo či Východočeské divadlo Pardubice. Jako Kateřina Horovitzová se účastnila mezinárodního projektu „Vlak Lustig“. Během angažmá ve Slezském divadle vystudovala obor Kulturní dramaturgie na Slezské univerzitě v Opavě.