Když jsem poprvé odcházel z divadla a ptali se mě, jestli trefím ven, hrdinně jsem řekl ano a vykročil po schodech směrem dolů, i když nemám žádný orientační smysl… no a samozřejmě jsem zabloudil. Šel jsem totiž z nejvyššího patra (pozn. zde se nachází zvukařská místnost), pořád níž a níž a níž, až jsem skončil v temném prostoru kdesi ve sklepě. A jak jsem tam tak bloudil, z ničeho nic mi zezadu sáhla čísi ruka na rameno s otázkou, jestli něco nepotřebuji. V tu chvíli mi hlavou proběhlo akorát: „Proboha ještě ne. Vždyť jsem si ještě nic neužil.“ Nakonec to naštěstí byla paní harfistka, která mě vyvedla ze spletitých chodeb a navíc mi potom u vína povyprávěla úplně všecko o divadle.

V čem přesně vaše práce spočívá a co vše zahrnuje?

Zvukař v divadle připravuje jak ruchy, tak i zvuky. Nejprve na zkouškách zjišťujeme, jak časově upravit hudbu, aby přesně „seděla“ do konkrétního představení. Na základě toho ji poté sestříhám. Daleko složitější je to však s hudbou, kterou režisér vybere už hotovou. V ní totiž musíme hledat konkrétní místa, které lze sestříhat, doladit a použít. Pokud je potřeba, tak nahráváme také herce, například do pohádek, kde přidáváme k hlasům různé efekty. Co se týče živého představení, tak hlídám intenzitu hlasitosti hudby a herců, aby diváci vše dobře slyšeli. U muzikálu se zvučí navíc i kapela nebo orchestr.

Musí tedy zvukař mít hudební sluch?

To je otázka. Měl by jej mít alespoň trošku, ale mnohem důležitější je slyšet zvuk „technicky“ – tedy rozlišovat basy, výšky, čistotu a také rytmiku. Zvukař musí vědět, jakým způsobem sestříhat materiál, aby měl divák pocit, že hudba kterou slyší, byla stvořena přímo pro konkrétní představení. Takže jde spíš o to, vnímat zvuk jako takový.

Takže se zvukem zabýváte asi již dlouhou dobu?

Odmalička mě hudba bavila a už na základní škole jsem měl vztah ke zvuku a zvukové elektronice. Když jsem měl po ruce magnetofon nebo gramofon, tak nejenže jsem řešil, že to hraje, ale zajímalo mě hlavně jak. Tudíž jsem se naučil elektroniku i opravovat. Po škole jsem pak začal dělat profesionálního DJ, kdy jsem hrál v různých klubech.

A jak jste se od DJ dostal k práci zvukaře v divadle?

Po šesti nebo sedmi letech DJingu, kdy jsem 6 dní v týdnu hrál a taky příležitostně zvučil, jsem pochopil, že potřebuji změnu, jelikož mě to fyzicky i psychicky hodně vyčerpávalo. Čistě náhodou jsem v té době potkal kolegu, který mi řekl, že ve Slezském divadle hledají zvukaře a je vyhlášen konkurz. Když jsem na něj přišel, tak se mě zeptali na pár technických věcí, které jsem věděl… a přijali mě.

Jaký byl tedy start v natolik odlišném prostředí?

Ve tříměsíční zkušební době bylo nutné zjistit, jestli se vůbec na tuto práci hodím. Zvukařina v divadle je totiž úplně jiná a člověk pro ni musí mít cit. Jednoduše řečeno, je to tvůrčí práce, do které je nutné vložit kus sebe. Během těch tří měsíců jsem přišel na to, že mě práce tady nesmírně baví, no a teď jsem tu už 17 let.

Jaký typ člověka se na tuto práci hodí?

Určitě člověk, který má zájem o hudbu a divadlo. Měl by být samostatný, tvůrčí, profesionální a trpělivý. Trpělivý nejen kvůli tomu, že musí spolupracovat s lidmi, ale také proto, že mnohdy něco vymyslí a ono se to nakonec udělá úplně jinak. Ale stává se také, že se váš nápad naopak ujme a je to perfektní a to je radost.

Co Vás tedy na práci baví nejvíce?

Ta „alchymie“ a tvůrčí práce. Když si s režisérem sedneme a vymýšlíme jakým způsobem představení nazvučit. Ale také práce za mixážním pultem. Jak živá, tak i postprodukční, kdy zvuku dávám určitou formu. Když tak nad tím přemýšlím, tak v divadle mě snad baví všechno a neměnil bych.

Co je naopak na této práci nejnáročnější?

Asi muzikály, ač z nich má divák největší požitek. Jsou opravdu náročné na přípravu, jelikož musí dojít k jistému kompromisu – herec musí slyšet sebe a hudbu, na kterou zpívá a divák nesmí mít potuchy o tom, že jsou v představení odposlechy. Bývá to někdy problém, jelikož mikroporty mají tendenci pískat. Člověk je pak po celou dobu nervózní, aby nezkazil celé představení jen tím, že ujede prstem na mixážním pultu o kousek více, než by měl.

Co dalšího se dá zvukově na představení pokazit?

Úplně všechno. Může se pokazit samotný mikroport nebo stačí, když se něco stane s mixážním pultem nebo s počítačem. Ale to se naštěstí nestává často. Časté jsou naopak chyby v mikrofonních vazbách, kdy to prostě ujede a pískne. No a to, že zaspí zvukař, může být taky velký problém. Herec pak například čeká na zazvonění telefonu a ono nic. Pak začíná boj s časem, jelikož bez toho se nelze posunout dál v ději. Nicméně po těch letech praxe už vím, že když je podivné ticho, tak je třeba pustit nějaký zvuk (smích).

Pamatujete si na nějakou příhodu, kdy se něco nepovedlo nebo pokazilo?

Pamatuji si na představení, tuším, že to byla pohádka O Zlatovlásce, kde měla herečka hrající smrt mikroport doplněný efektem, který dával jejímu hlasu tajemný nádech. No a na co by se nemělo nikdy zapomenout je právě onen mikroport vypnout, když herec odchází ze scény, jelikož to nejenže může narušit představení, ale také může dojít k faux pas. A právě při tomto představení jsem na to zapomněl a nejmenovaná herečka zvolala během romantické scény prince a Zlatovlásky svým tajemným hlasem s ozvěnou „Holky, kam jdete? Vemte mi kafe, já se jdu vyčůrat!“ V té době to byl hrozný průšvih, ale teď je z toho samozřejmě veselá historka.